Březen 2018

život někoho jiného

21. března 2018 v 21:24
Ráda bych navázala na článek o mé návštěvě psychiatra, protože spoustu z vás se mě na to ptalo.
Rozhodně to neni nic, čeho byste se měli bát, protože je to úplně normální člověk a při mé poslední návštěvě, když jsem se potkala i s dalšími "pacienty", jsem měla pocit, že právě tam jsou ty nejnormálnější lidi.

Ptali jste se mě na cenové rozpětí, když budete dobře hledat a nevyberete si zrovna soukromého, tak za něj nedáte ani korunu, protože je to vše hrazené pojišťovnou. Dokonce jsem si teď našla psychologa, protože potřebuji terapie a náhodou jsem si vybrala taky jednu, která je také hrazená poiišťovnou, ale rozhodně jejich profesionalita nezáleží na tom, jestli za to zaplatíte vy nebo pojišťovna, na to vážně moc nekoukejte. Mám i opačnou zkušenost. Hledejte někoho s dobrou recenzí, určitě vsázím hodně na Prahu. Sama tam dojíždím, protože v mém okolí nikdo moc dobrý není.

Začala jsem brát antidepresiva, abych to v sobě všechno srovnala a mohla se pohnout dál, dát si život dohromady, abych měla čistou mysl a mohla se soustředit na jádro problému. Nebudu lhát, není to jako ve filmu, že si dáte pilulku a jste šťastní, právě naopak, začátek je docela horor, ale záleží na každým z nás, jak to působí.
Mám i spoustu známých, co ale společně semnou popisovali to samé. Ten úplný začátek, jsem byla pořád unavená, byla jsem schopná si během odpoledne lehnout a usnout tvrdě na 3h, každý den. Odřízla jsem se hodně od lidí, byla jsem jen zalezlá v posteli a neuměla jsem si představit ani jízdu autobusem, ačkoliv jsem v něm jezdila furt, v práci jsem si musela vzít dovolenou a ten týden to protě přežít doma. Pak jsem neměla chvillku ani žádné emoce, soucit, nic, což není tak hrozné, spíš mi to přišlo vtipné chvilku, později nepříjemné. ALE měla jsem čistou mysl a přesně jsem věděla, co mě trápí, kde je ten problém, to předtím přes ty emoce nešlo. Po každým týdnu to už bylo lepší a lepší.
Neříkám, že jsem vyléčená, to fakt nikdy nebudu, čeká mě ještě hodně práce, ale chci to zvládnout pro sebe, nejsem zastánce prášků, takže jsou jen dočasné, než mi pomůže terapie. Když si to vezmu zpětně, tak ty stavy, co jsem měla, byly vážně hrozný a nechápu, jak jsem je do teď mohla zvládat. No "zvládat". I když si vždycky říkáme, že to máme pod kontrolou, obvykle to tak není, myslím si, že jestli vás něco podobného trápí, tak se určitě nestyďte a mluvte o tom, je to důležité hlavně pro vás. Udělejte to pro sebe.

Ale mám teď pocit, že žiju život někoho jiného, jsem teď jiná, je to pro mě nepříjemná změna, cítit se v pohodě. Když jste 20let zvyklí, být neustále v napětí s úzkostmi, nutkavými myšlenkami, panickými záchvaty... a najednou nic, jen ticho. Pro mě to byl normální stav, teď si musím zvykat na něco nového a to je mi nepříjemné. Jsem ve fázi, kdy mi ty úzkosti a záchvaty normálně chybí, nevím proč, zdá se mi to šílené, ale je to tak. Možná proto, jak nedávno prohodil můj doktor a co často čtu ve vašich komentech, ty stavy, úzkosti jsou součástí toho, čím jsme, vždycky budou. Musíme to holt přijmout a stavět na tom. Ale hlavně je vždycky důležité se stavět tomu čelem, to si prosím pamatujte. Neutíkejte od toho s tím, že to máte pod kontrolou, když máte všude okolo milion lidí, kteří jsou stavění na tom, aby lidem pomáhali, využijte toho, máme tolik možností.

Mějtě se krásně, přeju vám, ať v sobě taky najdete tu správnou cestu a sílu ♥