Únor 2018

První návštěva u psychiatra

6. února 2018 v 23:42
Dlouhou dobu jsem se zdráhala k nějakému takovému odborníkovi zajít, protože ačkoliv jsem chodila 5 let k psychologovi, slovo psychiatr v každém bouří "já přece nejsem blázen", ale usoudila jsem, že ke sledu událostem, narůstajícímu stresu a mým stavům, mi nic jiného nezbývalo.
Musím říct, že jsem měla okolo sebe ty správný lidi, který mi dodávali a dodávají sily a že jí bylo potřeba.

Když jsem se konečně rozhodla, řekla jsem mamce, že tam já volat rozhodně nehodlám, že bych to ani nedokázala vyjádřit do telefonu. První psychiatrička v mým malinkým městečku měla nadstav, což mi zabilo jednu naději, ale zároveň mě to povzbudilo, když jsem viděla, kolik lidí tam chodí jako by to byla běžná věc. Na druhý telefonát jsem se teda zmohla já, zvedla mi to nějaká psychiatrička, která mě zasypala milionama otázek a prohodila "teď si nejsem úplně jistá, kam bych vás zaškatulkovala", když mi pak doporučila někoho jiného, někoho, kdo mě vezme dřív, byla jsem šťastná, protože u ní bych se teda asi fakt neukázala, byla zdeptaná a vyklepaná už po jednom telefonátu.

Druhý telefonát stál ale za to, zvedl to nějaký starší chlapík, který se mě neptal na nic, naopak ke mně mluvil uctivě a objednal mě hned na příští týden se slovy "bude Vás mít v pěči pan doktor Eremiáš". Byla jsem nadšená a spadlo ze mě fakt velký břemeno. Je rozdíl mezi "budete pacientem" a "budete v péči". Navíc to znělo děsně biblicky, takže jsem se tomu musela zasmát, že jsem asi vážně na správné cestě.

Táhly jsme se s mamkou celý den, abychom dojely konečně do Prahy a našly přesně to místo. Ptejte se lidí, kde je psychiatrická ambulance :D
Když jsme konečně vstoupily do ordinace, byla jsem přesvědčená, že se otočím a odejdu. Všude po stěnách byly ty děsně psychologické obrázky, věšáky stylu mužskýho a ženskýho těla, hrála opera, která vás ještě víc vydeptala. Musely jsme se tomu jen smát. Snažila jsem se to nebrat tak vážně. To bych ale nebyla já, abych zase něco nezkonila. Zjistila jsem, že nemám kartičku pojištěnce, začala jsem děsně vyšilovat, schytala jsem milion poznámek o tom, jak jsem děsně nezodpovědná, jak jsme se sem trmácely úplně zbytečně a podobně. Tak mě vystresovala až jsem zaťukala na dveře, s tím, že jsem čekala, že mi otevře sestřička nebo tak něco, místo toho mi otevřel přímo doktor, což jsem fakt nečekala a on zjevně taky ne. Otevřel dveře celej vyvalenej, pusu celou od drobků a jeden šílenec z čekárny na něj vyhrkne "vezmete i bez kartičky pojištěnce, že joo?" odpověděl jenom "no jasně" tak si říkám " tak jo, já počkám" a zavřel. Takže moje představení bylo jako vždycky naprosto dokonalé.

Zpočátku mě hrozně deptal, jak si neustále datloval něco do počítače zatímco jsem mluvila, shrnout někomu celej život běhěm hodinky je docela nemožné. Každopádně jsem schytala toho nejlepšího doktora, kterej mi pronesl větu typu "jestli jste přišla, abych Vás zaškutulkoval, tak jste tu špatně" takže jsem byla naprosto šťastná.
Tím chci říct, že kdokoliv se z vás bojí udělat ten krok, nemusíte. Když vás něco bolí, jdete k doktorovi, když bolí duše, můžete jít k doktorovi taky. Vážně to nefunguje tak jako v našich hlavách, realita je jiná.

Všechno tohle píšu, ačkoliv je to pro mě děsně těžký, protože někdo musí. Chci, abyste věděli, že mluvit i o takových věcech je přeci normální.

Nebudu lhát, hrozně jsem se zhroutila, začala jsem brát antidepresiva, protože jsem nedokázala být v klidu ani jeden den a teprve teď mě čeká to nejhorší. Normální stav. To mě děsí nejvíc, protože to neznám. Jenže ať se člověku přihodí cokoliv, musí to dát, musí jít dál. Jsme všichni tak silní, že si to nedokážete ani představit.

Začínám teď úplně jiný život a ačkoliv nevím, jestli jsem na něj úplně připravená, vím, že mám okolo sebe lidi, co za to stojí.