Komentáře

1 Kate. Kate. | Web | 13. ledna 2018 v 17:48 | Reagovat

Buď silna :) držím palce

2 J.R. J.R. | Web | 13. ledna 2018 v 20:15 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

3 Ivana Ivana | Web | 14. ledna 2018 v 2:06 | Reagovat

V sedmnácti letech mě vyšetřovali s podezřením na epilepsii. Negativní. Pak mi nasadili prášky s podezřením na bipolární poruchu. Prášky ze mě dělaly trosku. Pak následovalo pár volání o pomoc formou sebepoškození. Prášky mi odebrali a dostala jsem za úkol se vypořádat s panickou atakou. Jsou to čtyři roky od prvního zhroucení a ještě dnes cítím, že z toho nejsem úplně venku. Například na začátku prosince jsem si domluvila schůzku se svojí psycholožkou, protože jsem měla pocit, že je to potřeba. A bylo.
Psychické problémy, ke kterým panická ataka rozhodně patří, jsou běh na hodně dlouhou trať a nejspíš nikdy se z nich člověk úplně nedostane. A jak taky? Jsou součástí toho, kým jsme. Nejdůležitější je všechno přijmout a naučit se s tím pracovat.

Určitě ti teď nepíšu nic nového, všechno tohle jsi slyšela už tisíckrát a sama to víš. Píšu to jen proto, že je dobrý vědět, že v tom nejsi sama.

4 outcry outcry | Web | 14. ledna 2018 v 11:05 | Reagovat

To, co jsi tu napsala, z části znám. Také se mi chce kolikrát skákat radostí a rozdávat lásku i kolemjdoucím. Jindy jen tak sedím a říkám si k čemu jsou lidi. Nejraději bych byla sama a s nikým se nebavila. Vidím buď absolutní zlo nebo absolutní dobro a nic mezi tím a tak je to i s mými pocity...

5 Elis Elis | Web | 14. ledna 2018 v 14:23 | Reagovat

Drž se, jsi určitě moc silná osoba :)
Lidi mi často říkají, že jsem veliká optimistka, ale je pravda, že občas mě to stojí docela hodně sil a přetvářky :/

6 Ivana Ivana | E-mail | Web | 15. ledna 2018 v 18:20 | Reagovat

[3]: Jo, ještě dovětek - ve třech ze čtyř kolektivů, ve kterých jsem se v té době pohybovala, mi říkali Sluníčko. Takže asi tak k tomu optimismu.

7 Baryn Baryn | Web | 18. ledna 2018 v 18:33 | Reagovat

Je dobře, že máš snoubence a pár dalšíhc lidí, jak říkáš, kteří se ti aspoň snaží porozumět. Nikdy jsem nikoho neměla. Netrpěla jsem panickými ataky, "jen" nějakými depresemi, ale byla jsem na to úplně sama. A to bolelo nejvíc.

Snad to všchno dobře zvládáš. :) Boj se sebou je hrozný, ale neuklidňuje to vědomí, že máš někjoho, kdo stojí při tobě?

8 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 19. ledna 2018 v 15:52 | Reagovat

Znám určitý pocity se směsicí strachu, nervů a beznaděje.
Někdy to vymizí během dne, někdy okolo týdne, někdy se to vrací jako jakýsi záblesk toho pocitu, což je hnus, protože si říkáš že je to za tebou a ono není.
Dříme to tam a nikdo z okolí ani lékař ti nemůže pomoct ...je to na nic.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.