Zase ta úzkost

11. ledna 2018 v 22:47
Každý den mám pocit, že umírám.
Každý den se musím prát sama se sebou, abych si aspoň na chvilku dokázala odbourat od svých myšlenek a byla na chvilku šťastná.
Spousta lidí mi říká, že jsem pro ně jako sluníčko, že jakmile jsem s nimi, cítí se skvěle, že jsem strašně pozitivní člověk, upřímně tohle mě vždycky překvapí, protože se tak vůbec necítím. Občas mám stavy, kdy chci obejmout celý svět a rozdávat lásku a porozumění na všechny strany, ale nikdo z nich si neumí představit, co mě to vlastně stojí. Pak jsou dny, kdy mám chuť zavrhnout celý svět, protože tu existuje spoustu špatných věcí, co vnímám jinak a ubližují mi.
Poslední dobou hrozně špatně vnímám realitu a nevím, co je skutečné, začínám mít stavy, kdy jsem naprosto smířená, že chci umřít, ale nějaký malinký zbabělec uvnitř mi to nikdy nedovolí, díky bohu! Protože jakmile se z těch stavu proberu, nechápu, jak mě takové věci vůbec napadly. Jsem někde rozbitá a vím, odkud to pramení, jen o tom nemůžu pořádně mluvit. Není s kým.
Můj milovaný snoubenec, který je teď ode mě hrozně daleko je jediný člověk, co ví všechno a dokáže mi pomáhat, spoustu lidí tady ani nemá ponětí, co ve skutečnosti panické ataky jsou a tak dobře vím, že je musím držet v sobě. Je to vyčerpávající, protože to samozřejmě úplně nejde. Bojím se, panikařím a dělám neuvěřitelný blbosti, abych se cítila líp, hrozně moc bych si přála být normální. Ne jednou mi řekl, že jsem superhrdina, protože musím bojovat každý den, boj se sebou je nejhorší, že bych si zasloužila být šťastná a ne nešťastná v tak brzkým věku. Tenhle život je vážně vyčerpávající.
Přísahám bohu, že si vážím všech lidí, co se mi alespoň snaží porozumět, díky ním jsem občas šťastná a držím se, protože když máte důvod bojovat, tak bojujete, co se dá.
Vlastně ani nevím, jak tenhle článek zakončit, ani nevím, proč jsem ho začala psát, snad jen, abych se vypsala z těchto zlých stavů, protože mám strach. Vím, že je semnou něco jinak a mám strach, že mě to stáhne pryč, už nevím, jak předtím utíkat. Takže jak píšu vždy články s dobrým koncem pro vás, dnes potřebuju dobrý konec pro mě. Držte mi palce, a ti z vás, kdo to znají, cítím se kvůli vám silnější, protože vím, že nejsem sama.

Nikdy neutečeme sami před sebou, že?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate. Kate. | Web | 13. ledna 2018 v 17:48 | Reagovat

Buď silna :) držím palce

2 J.R. J.R. | Web | 13. ledna 2018 v 20:15 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

3 Ivana Ivana | Web | 14. ledna 2018 v 2:06 | Reagovat

V sedmnácti letech mě vyšetřovali s podezřením na epilepsii. Negativní. Pak mi nasadili prášky s podezřením na bipolární poruchu. Prášky ze mě dělaly trosku. Pak následovalo pár volání o pomoc formou sebepoškození. Prášky mi odebrali a dostala jsem za úkol se vypořádat s panickou atakou. Jsou to čtyři roky od prvního zhroucení a ještě dnes cítím, že z toho nejsem úplně venku. Například na začátku prosince jsem si domluvila schůzku se svojí psycholožkou, protože jsem měla pocit, že je to potřeba. A bylo.
Psychické problémy, ke kterým panická ataka rozhodně patří, jsou běh na hodně dlouhou trať a nejspíš nikdy se z nich člověk úplně nedostane. A jak taky? Jsou součástí toho, kým jsme. Nejdůležitější je všechno přijmout a naučit se s tím pracovat.

Určitě ti teď nepíšu nic nového, všechno tohle jsi slyšela už tisíckrát a sama to víš. Píšu to jen proto, že je dobrý vědět, že v tom nejsi sama.

4 outcry outcry | Web | 14. ledna 2018 v 11:05 | Reagovat

To, co jsi tu napsala, z části znám. Také se mi chce kolikrát skákat radostí a rozdávat lásku i kolemjdoucím. Jindy jen tak sedím a říkám si k čemu jsou lidi. Nejraději bych byla sama a s nikým se nebavila. Vidím buď absolutní zlo nebo absolutní dobro a nic mezi tím a tak je to i s mými pocity...

5 Elis Elis | Web | 14. ledna 2018 v 14:23 | Reagovat

Drž se, jsi určitě moc silná osoba :)
Lidi mi často říkají, že jsem veliká optimistka, ale je pravda, že občas mě to stojí docela hodně sil a přetvářky :/

6 Ivana Ivana | E-mail | Web | 15. ledna 2018 v 18:20 | Reagovat

[3]: Jo, ještě dovětek - ve třech ze čtyř kolektivů, ve kterých jsem se v té době pohybovala, mi říkali Sluníčko. Takže asi tak k tomu optimismu.

7 Baryn Baryn | Web | 18. ledna 2018 v 18:33 | Reagovat

Je dobře, že máš snoubence a pár dalšíhc lidí, jak říkáš, kteří se ti aspoň snaží porozumět. Nikdy jsem nikoho neměla. Netrpěla jsem panickými ataky, "jen" nějakými depresemi, ale byla jsem na to úplně sama. A to bolelo nejvíc.

Snad to všchno dobře zvládáš. :) Boj se sebou je hrozný, ale neuklidňuje to vědomí, že máš někjoho, kdo stojí při tobě?

8 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 19. ledna 2018 v 15:52 | Reagovat

Znám určitý pocity se směsicí strachu, nervů a beznaděje.
Někdy to vymizí během dne, někdy okolo týdne, někdy se to vrací jako jakýsi záblesk toho pocitu, což je hnus, protože si říkáš že je to za tebou a ono není.
Dříme to tam a nikdo z okolí ani lékař ti nemůže pomoct ...je to na nic.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama