Článek bez názvu

22. ledna 2018 v 16:34
Poslední dobou jsem klesla hodně hluboko, už mě děsí, jak se můj život dokáže měnit během minut, vždycky o něčem napíšu a pak změna, změna a znova.
Už to chápu, všechno. Už chápu, co mě tady pořád ještě drží, tyhle dny se vůbec neměly stát, jsem fakt jen v temnotě a snažím sebe udržet stabilizovanou, abych neubližila sobě nebo ostatním, nevím, co dělat a nedokážu být v klidu, nedokážu spát, nic.

Vypadá to, že mi začne úplně jiná kapitola, jiná kapitola mě. Zase.
Nedávno mi volala ubulená mamka, že si našli, čím trpím. Řekla mi, že se mám vrátit zpátky k ní, že to bude jiný, že to jako rodina zvládneme, že mi měli pomoct daleko dřív, 20 posraných let jsem v tom sama, teď to vidí. Chovají se ke mně všichni najednou děsně mile, opatrně, najednou mi naslouchají a já si uvědomuju, jak je to všechno vážný, celý život melu o tom, jak to zvládnu sama, vždycky jsem musela, jenže najednou vím, že nešlo jen o hloupé úzkosti a panické ataky, že šlo o něco vážnějšího, co se celý život přehlíželo a tohle je jen další odvětví, ukázky, že něco uvnitř mě není úplně v pořádku. Prý už v tom nejsem sama, jenže jsem. Tak, jak dokážu mluvit se všemi o všem včetně tohodle, tak jsou věci, které jsem nikdy nikomu neřekla a nedokážu to, nechci.

Mám jednu poruchu, nedokážu o tom teď moc psát, ale už jsem se rozhodla tomu čelit přímo, čeká mě návštěva psychiatra a já se divím, že to jde tak rychle, místo abych čekala několik měsíců, tak mě chtějí hned. Vůbec netuším, co mě teď dál čeká, bude to hrozně těžký, dělám pomalinký krůčky, ale slibuju, že se dám dokupy, už jen kvůli vám, abych měla o čem psát. Abych později mohla udělat velkou kampaň a probrat celý náš lid. Všude ve světě berou tyhle věci jako normální, jen u nás mi to přijde jiný. Chci, aby lidi věděli. Stejně jako když na ulici upadne člověk s epileptickým zachvátem, lidi ví, co to je a snaží se mu pomoct, ale co když já uprostřed města vypustím svůj panický záchvat? Už nechci znovu jet na školení, kde mě v malinké místnosti plné lidí přepadně záchvat a já ho nebudu smět pustit, protože lidi neví, jak reagovat, nechci, aby si mysleli, že jsem blázen. Abych příště mohla říct své kolegyni, že bych ráda s ní zašla na víno, ale nemůžu, protože potom nedokážu kontrolovat ten stav uvnitř a aby mi příště neřekla "to jako, že předemnou budeš brečet?"
Chci pomoct spoustě lidem jako jsem já a zároveň vím, že si toho spoustu můžeme předat navzájem.

Takže teď jako zraněna laň ze všech stran, jsem se rozhodla vzít všechnu tu poslední sílu, co ve mně je, že místo sebezničení, to nevzdám a budu dál bourat stěny hlavou, když bude potřeba, nedovolím nikomu, aby mi ublížil, ať jsem rozbitá jakkoliv, slibuju sobě, že budu v pořádku.

Pokud toto čtete, nesmírné si toho cením a přeju si, abyste to taky nikdy nevzdávali, i když se budete cítit jako,když ve vás něco umírá. Posílám vám vesmírnou lásku. Chci abyste věděli, jak silní dokážeme být.

Držte mi palce, brzy se ozvu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 princezna-ivanka princezna-ivanka | Web | 25. ledna 2018 v 18:15 | Reagovat

Držím palce. Fakt jo. Pokud ti můžu radit ze svých zkušeností, je dobrý se vrátit domů. Nikdo nepečuje s takovou láskou a tolerancí, jako rodič v obavách. A taky aby ses nenechala zavřít do ústavu, tam je to chladné a budeš na úplně všechno sama. Když budeš brečet, řeknou ti, ať se ovládáš, protože tam nejsi sama... Hrůza.
O malé kampani jsem uvažovala taky. A nejen o nemocech, ale o různých psychických poruchách, o lidech, co užívají antidepresiva, o pocitech. O syndromu vyhoření atd.

2 holka-ktera-kazi-romantiku holka-ktera-kazi-romantiku | 26. ledna 2018 v 23:07 | Reagovat

[1]: Fakt děkuju za tvůj komentář, hrozně ráda bych si s tebou vyměnila pár emailů, kdybys chtěla 🌻

3 Eva Eva | Web | 13. února 2018 v 12:08 | Reagovat

Určitě do toho jdi. Do té pomoci ostatním lidem. Máš jim co předat a oni mají co dát tobě. Hodně štěstí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama