Leden 2018

uvnitř mé hlavy

30. ledna 2018 v 19:24
Mám v sobě děsnej vztek na celou situaci, cítím se děsně. Zítřek rozhodne o tom, jak to bude dál, co udělám, jaká budu.
Cítím se tak hrozně na hovno, všichni se snaží hrát jak mi rozumí, myslí si, jak se cítím líp ze dne na den. Jenže to, že se snažíte vypadat v pohodě, ještě neznamená, že tomu tak je. Dusím v sobě naprosto všechno, protože teď je to období, kdy prostě musím a to že jsem otevřená hodně. Jenže taky mám svá tajemství.

Když si neumím vážit času co teď mám, zasloužím si vůbec ty další vteřiny navíc? Chci to vůbec?
Jsem unavená z tohohle života, pokaždé si myslíte, že to, co máte je to pravé, jak už to bude dobrý a pak jak kdyby se vám život zasmál a celý to shodil.

Babička mi říkala, že všechny tyhle špatné věci se dějou jen silným lidem, u kterých bůh ví, že je zvládnou. Třeba má pravdu, vím, že teď budu muset být hodně silná, ale nejsem si už jistá, jestli to zvládnu, mám okolo sebe sice spoustu skvělých lidí, ale stejně jsem sama. Všichni si myslí, jak se po týdnu budeš cítit líp.

Nejhorší je, že existují věci, kterým já prostě nerozumím, nedokážu to. Chci se všeho vzdát a zároveň vím, že je to hloupost, ale pochopte, že už jsem z toho prostě unavená, celej život balancuju na hraně a stojí mě všechno usilí, ale tohle je už na mě moc. Jak je možný, že debilové spolu mohou zůstat, jak je možný, že spoustu lidí, co se navzájem sami sebe neváží a ubližují si mají to právo spolu zůstat a ty normální, kteří se milujou prostě nemůžou?
Proč musím neustále bojovat? Proč do prdele.

Tak víte vy co teď momentálně fakt chci a jak se cítím? Chci umřít, zeškrábat se do krve, cítit aspoň chvíli něco jinýho než tu čirou bolest, ale víte co je ještě horší? Že ty myšlenky jsou děsně intenzivní, ale neudělám to. To je teprve utrpení. Neudělám to, protože nechci, aby o mně někdy nejaký pitomci říkali, jak jsem byla slabá, ačkoliv by o tom věděli úplný hovno. Ještě horší je pro mě o tom psát, ale musím se z toho vypsat..
Tohle jsou moje myšlenky, co mě do toho tíží v mojí hlavě, ale v pohodě, já je zvládnu jako vždycky :-)

Tímhle světem jsem už unavená. Nevím, co je reálné, ale vím, že mě spoustu lidí miluje, o to víc mě mrzí, že prostě nemůžu být ta, kterou milujou.

Článek bez názvu

22. ledna 2018 v 16:34
Poslední dobou jsem klesla hodně hluboko, už mě děsí, jak se můj život dokáže měnit během minut, vždycky o něčem napíšu a pak změna, změna a znova.
Už to chápu, všechno. Už chápu, co mě tady pořád ještě drží, tyhle dny se vůbec neměly stát, jsem fakt jen v temnotě a snažím sebe udržet stabilizovanou, abych neubližila sobě nebo ostatním, nevím, co dělat a nedokážu být v klidu, nedokážu spát, nic.

Vypadá to, že mi začne úplně jiná kapitola, jiná kapitola mě. Zase.
Nedávno mi volala ubulená mamka, že si našli, čím trpím. Řekla mi, že se mám vrátit zpátky k ní, že to bude jiný, že to jako rodina zvládneme, že mi měli pomoct daleko dřív, 20 posraných let jsem v tom sama, teď to vidí. Chovají se ke mně všichni najednou děsně mile, opatrně, najednou mi naslouchají a já si uvědomuju, jak je to všechno vážný, celý život melu o tom, jak to zvládnu sama, vždycky jsem musela, jenže najednou vím, že nešlo jen o hloupé úzkosti a panické ataky, že šlo o něco vážnějšího, co se celý život přehlíželo a tohle je jen další odvětví, ukázky, že něco uvnitř mě není úplně v pořádku. Prý už v tom nejsem sama, jenže jsem. Tak, jak dokážu mluvit se všemi o všem včetně tohodle, tak jsou věci, které jsem nikdy nikomu neřekla a nedokážu to, nechci.

Mám jednu poruchu, nedokážu o tom teď moc psát, ale už jsem se rozhodla tomu čelit přímo, čeká mě návštěva psychiatra a já se divím, že to jde tak rychle, místo abych čekala několik měsíců, tak mě chtějí hned. Vůbec netuším, co mě teď dál čeká, bude to hrozně těžký, dělám pomalinký krůčky, ale slibuju, že se dám dokupy, už jen kvůli vám, abych měla o čem psát. Abych později mohla udělat velkou kampaň a probrat celý náš lid. Všude ve světě berou tyhle věci jako normální, jen u nás mi to přijde jiný. Chci, aby lidi věděli. Stejně jako když na ulici upadne člověk s epileptickým zachvátem, lidi ví, co to je a snaží se mu pomoct, ale co když já uprostřed města vypustím svůj panický záchvat? Už nechci znovu jet na školení, kde mě v malinké místnosti plné lidí přepadně záchvat a já ho nebudu smět pustit, protože lidi neví, jak reagovat, nechci, aby si mysleli, že jsem blázen. Abych příště mohla říct své kolegyni, že bych ráda s ní zašla na víno, ale nemůžu, protože potom nedokážu kontrolovat ten stav uvnitř a aby mi příště neřekla "to jako, že předemnou budeš brečet?"
Chci pomoct spoustě lidem jako jsem já a zároveň vím, že si toho spoustu můžeme předat navzájem.

Takže teď jako zraněna laň ze všech stran, jsem se rozhodla vzít všechnu tu poslední sílu, co ve mně je, že místo sebezničení, to nevzdám a budu dál bourat stěny hlavou, když bude potřeba, nedovolím nikomu, aby mi ublížil, ať jsem rozbitá jakkoliv, slibuju sobě, že budu v pořádku.

Pokud toto čtete, nesmírné si toho cením a přeju si, abyste to taky nikdy nevzdávali, i když se budete cítit jako,když ve vás něco umírá. Posílám vám vesmírnou lásku. Chci abyste věděli, jak silní dokážeme být.

Držte mi palce, brzy se ozvu.

Zase ta úzkost

11. ledna 2018 v 22:47
Každý den mám pocit, že umírám.
Každý den se musím prát sama se sebou, abych si aspoň na chvilku dokázala odbourat od svých myšlenek a byla na chvilku šťastná.
Spousta lidí mi říká, že jsem pro ně jako sluníčko, že jakmile jsem s nimi, cítí se skvěle, že jsem strašně pozitivní člověk, upřímně tohle mě vždycky překvapí, protože se tak vůbec necítím. Občas mám stavy, kdy chci obejmout celý svět a rozdávat lásku a porozumění na všechny strany, ale nikdo z nich si neumí představit, co mě to vlastně stojí. Pak jsou dny, kdy mám chuť zavrhnout celý svět, protože tu existuje spoustu špatných věcí, co vnímám jinak a ubližují mi.
Poslední dobou hrozně špatně vnímám realitu a nevím, co je skutečné, začínám mít stavy, kdy jsem naprosto smířená, že chci umřít, ale nějaký malinký zbabělec uvnitř mi to nikdy nedovolí, díky bohu! Protože jakmile se z těch stavu proberu, nechápu, jak mě takové věci vůbec napadly. Jsem někde rozbitá a vím, odkud to pramení, jen o tom nemůžu pořádně mluvit. Není s kým.
Můj milovaný snoubenec, který je teď ode mě hrozně daleko je jediný člověk, co ví všechno a dokáže mi pomáhat, spoustu lidí tady ani nemá ponětí, co ve skutečnosti panické ataky jsou a tak dobře vím, že je musím držet v sobě. Je to vyčerpávající, protože to samozřejmě úplně nejde. Bojím se, panikařím a dělám neuvěřitelný blbosti, abych se cítila líp, hrozně moc bych si přála být normální. Ne jednou mi řekl, že jsem superhrdina, protože musím bojovat každý den, boj se sebou je nejhorší, že bych si zasloužila být šťastná a ne nešťastná v tak brzkým věku. Tenhle život je vážně vyčerpávající.
Přísahám bohu, že si vážím všech lidí, co se mi alespoň snaží porozumět, díky ním jsem občas šťastná a držím se, protože když máte důvod bojovat, tak bojujete, co se dá.
Vlastně ani nevím, jak tenhle článek zakončit, ani nevím, proč jsem ho začala psát, snad jen, abych se vypsala z těchto zlých stavů, protože mám strach. Vím, že je semnou něco jinak a mám strach, že mě to stáhne pryč, už nevím, jak předtím utíkat. Takže jak píšu vždy články s dobrým koncem pro vás, dnes potřebuju dobrý konec pro mě. Držte mi palce, a ti z vás, kdo to znají, cítím se kvůli vám silnější, protože vím, že nejsem sama.

Nikdy neutečeme sami před sebou, že?

Be you

6. ledna 2018 v 23:48
Po hrozně dlouhé době jsem konečně zpět. Moc dlouho jsem přemýšlela, jak tento článek vlastně napsat, abych vyjádřila přesně to, co potřebuji a myslím, že už to konečně mám.

Určitě si stejně jako každý kladete často otázku kdo vlastně jsem. Všichni by chtěli dělat něco, co je baví a spoustu z nás ani vlastně neví, co by dělat chtěli. Byla jsem obyčejná holka s úzkostmi, která chodila do školy, trpěla méněcenností, hádala se s rodiči a modlila se, abych už konečně vypadla z hnízda. Měla jsem cíle a sny, které se neustále měnily ze dne na den, ale pořád jsem si za nimi stála hlava nehlava. Chtěla jsem jít na vysokou školu, být psycholožka, bydlet v Praze a pomáhat lidem jako jsem já, teď tu však sedím jako úplně jiný člověk, který čte zápisky někoho jiného a na starých fotkách se málokdy pozná. Nikdy by mě nenapadlo, že budu zamilovaná a zasnoubená s nejlepším klukem na světě a budu s ním muset mluvit anglicky nebo dokonce žít s ním ve Walesu. Budu šťastná a silnější než kdy předtím, budu vážně umět mluvit anglicky (co se budeme povídat, škola nám toho zas tak moc nedá) budu prozatimně pracovat v květince, kde se zrovna holka s obchodní akademií a myšlenkama typu "jsem nešikovná" vážně naučí vázat kytice a lidi jí budou milovat jako ona je.

Dnes už vím, že dokážu cokoliv, co si zamanu a to je přesně ten bod, kam se všichni musíme dostat sami.

Hrozně dlouho přemýšlím o přirozené kráse a stále nechápu, čeho se lidi tak bojí. Už odmalinka nás učí, co je správné a co špatné, z časopisů a medií k nám doléhá, jak by měla vypadat krásná žena a dokonalý chlap, perfekntí máma, rodina. Spousta holek na sebe patlá make-up, nosí stahovací prádlo, dokonalé oblečení, všechny se musejí líbit a musejí být perfektní, i když by to znamenalo mrznout venku v minišatech. Každá holka musí být perfektní a každá z nich se předhání, která z nich je hezčí. Ta druhá polovina, chce to samé, drží diety a snaží se je dohnat, ale jediné, co jim to přináší je šílenství a deprese.
Nikdy jsem nechápala, jak se holka může stát anorektičkou nebo bulimičkou do té doby, než jsem si začala všímat nemístných poznámek od mých nejbližších, možná to tak doopravdy nemysleli, protože jsem nikdy neměla pocit, že bych byla tlustá, ale tím to všechno začalo. Do teď si musím dávat pozor před myšlenkami typu "nejez to, budeš mít zase stejnou váhu jako předtím, už ti nikdo nebude říkat, že jsi zhubla, ale že jsi zloustla, což znamená, že jsem tlustá, že?" Vážně nám lichotí, když nám někdo řekne, že jsme zhubli a přijdeme si tlustí, když nám někdo řekne opak? Proč?

Dnes jsem zrovna viděla fotku slečny, která si jako jediná zveřejnila fotku, kde byla šíleně hubená a fotku, jak vypadá dnes, jako správná žena. Psala o tom, že doba, kdy byla "hubená" byla šílená, protože byla nešťastná a nespokojená, chtěla být modelkou, nejedla a propadala do depresí. Na té druhé fotce popisovala sebe jako tu krásnější a konečně spokojenou holku, kterou vlastně ve skutečnosti chtěla být.
Chápete?

Když koukám na fotky slečen, které nádherně líčí až dělají hotové zázraky, vždycky si nejvíc všímám výrazů slečen na fotkách PŘED A PO, na fotce, kde jsou naprosto přirozené jsou jak hromádka neštěstí typu "už to zmákčni, ať to mám za sebou" a na té druhé, kde jsou namalované jako panenky, mají vždy sebevědomý pohled "to je ono, konečně vypadám jako člověk". To je přeci hrozné. Neříkám, že jsem proti make-upu, to rozhodně ne, jen bych si přála, aby jsme se my holky naučily malovat proto, že chceme ne proto, že to potřebujeme nebo musíme, nikdy nesmíme dopustit, aby make-up byl něco víc, než naše přirozená krása.
Spoustu kluků mi vždycky říkalo od té doby, co jsem se přestala malovat: "to je tak super, že se nemaluješ tyvado, to se mi na tobě děsně líbí", protože se to málokdy vidí, je to v pořádku? Dokážete si představit svět, kde bychom my ženy byly na stejné lodi, jen čistě přirozeně krásné se svojí důstojností? Že bychom konečně byly MY?

Vážně make-up nebo plastika dokáže nahradit přirozenou krásu? Co je skutečně podle vás krása? Vypadat jako modelka z časopisu? Je vlastně skutečně krásná? Co kdyby začala být přirozená krása a přirozené křivky krásnější? Co když jsou?

Měli bychom zapomenout na všechny předsudky, zapomenout na všechno, co je dané. Být prostě námi. Podívat se do zrcadla a vidět všechny naše ženské křivky, strie, velké zadky, velké boky jako tu nádhernou věc, co se nám mohla stát, protože jsme nádherné. Věřím, že když začneme všichni přemýšlet malinko jinak a pomáhat si změnit tohle myšlení, půjde to. Můžete začít tím, že přestanete soudit ostatní, přestat s myšlenkami "no ta vypadá, ta je tlustá, ta měla radši zůstat doma" a podobně, protože až se naučíte vidět jinak ostatní, začnete vnímat jinak i sebe, protože to jak vnímáme ostatní je jako zrcadlo sebe sama. Nastavme si svoje měřítka dokonalosti. Doporučuju mrknout na kampaň "za normální holky". Já vím, že se to zdá těžké, ale není, věřte mi, stačí aby se probralo jen pár lidí a půjde to jako lavina.

Za poslední dobu jsem se také seznámila s mnoha životními příběhy, které byly neuvěřitelné, až pak mě to trklo.
Spousta z nás má milion problému, milion zážitků, komu by nikdo nepřál a spousta z nás se o tom stydí nebo bojí mluvit. Přitom to, čím jsme si museli projít z nás právě dělá to, čím jsme.
Můj dlouholetý známý se mi nedávno svěřil, že trpí poruchou osobnosti, bere prášky a navštěvuje psychiatra společně s jeho přítelkyní, která bere antidepresiva, další trpí úzkostmi jako já, dalším zemřela maminka, někoho zase zavrhla rodina, je toho spousta. Byla jsem hodně zaražená, vemte si, jak silní vlastně jsme. Kolik příběhů na světě existuje a všichni byli nucení je nějakým způsobem zvládnout, zvládat každým dnem a to nás všechny dělá neuvěřitelně silnými.

Všechno co se nám přihodilo nás dělá tím, čím jsme. Neměňme se pomocí make-upu a nevím, čím vším, buďte sami sebou. Buďte prostě vy, protože právě tak jste dokonalí.

Hrozně moc bych si přála, abyste každá našla toho ideálního chlapa, který vám bude říkat, jak nádherné jste, toho, který bude mít oči jen pro vás, pro kterého budete vy ta modelka. Protože jste ta nejnádhernější bytost, jaká může existovat a zasloužíte si to.

Rozhodně se těmhle věcem budu ještě věnovat a udělám z toho něco velkého.
Teď prozatimně mějtě krásný den a lepší pocit po přečtení tohodle článku a zkuste o tom popřemýšlet.

Miluju vás takové, jací jste. Zkuste to i vy.
B.U.