Komentáře

1 Ronnie Ronnie | E-mail | 27. září 2017 v 11:52 | Reagovat

Krásný článek. Ke konci jsem se i usmívala.
Jsem moc ráda, že to konečně někdo někde vysvětlil a jsem za tebe šťastná, že máš takového člověka. Přeji ti to. :)

2 sugr sugr | E-mail | Web | 27. září 2017 v 18:09 | Reagovat

Vnímavý člověk existuje?
Tý jo, to se někdo má, že ho potkal!:-)

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 28. září 2017 v 11:15 | Reagovat

Rozumím ti. mě se začaly úzkostlivé záchvaty objevovat asi před dvěma lety a občas to bylo fakt děsné. Připadala jsem si úplně neschopně, proč brečím a třepu se jak ratlík, když k tomu vlastně nemám žádnej důvod? Můj muž m v tomhle byl ohromnou oporou, vydržel mě držet a objímat, když mi bylo nejhůř. A je to strašně důležité, mít při těchto stavech osobu, o niž se můžeme opřít. Přeju ti, ať se s úzkostma dokážeš poprat:)

4 lights lights | 28. září 2017 v 13:47 | Reagovat

"Nevěřme každé myšlence, která nás napadne."
souhlasím. sama trpím sociální fobií, i když se s tím snažím bojovat, není to nejideálnější. přijde mi, že čím jsem starší, tím je to horší. každý ráno se snažím sama sebe přesvědčit do nějakých pozitivních myšlenek, ale mám prostě v hlavě nějaký blok, který mi tam vždycky začne hlásat "ale", "co když" a tak... a ať se snažím jak chci, nejde to prostě pryč.
někdo něco řekne a já se skoro rozbulím, aniž bych chtěla, protože se mě to jakýmsi způsobem "dotklo", ale oni to vnímají tak, jakože proč brečím, dyť mi nic hnusného neřekli... jenže, kdo nezná, nezažil, nepochopí.
závidím Ti, že máš někoho, kdo je ti oporou, kdo ti rozumí a má tě rád takovou, jaká jsi.
právě teď jsem si na takové téma vybrala seminárku a chci tak trochu nejen svým učitelům přiblížit, co to vlastně je, že to není nic, za co bychom se měli stydět, protože my jsme si to nevybrali a že ostatní by nás měli tolerovat, ne nás neustále srážet dolů...
přeji hodně zdaru, ty už si své poloviční štěstí našla! :)

5 slunecnyden slunecnyden | Web | 28. září 2017 v 20:27 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem dočetla téměř k happyendu. Jsem za tebe ráda, že jsi někoho takového potkala, a že potkáváš lidičky, kteří se snaží tě pochopit. Ono je to kolikrát důležitější, než to, co se nám (co se s námi) děje.

6 secondme secondme | 29. září 2017 v 6:59 | Reagovat

Je super, ze mas někoho kdo ti pomůže a nejsi na to sama :)

7 J.R. J.R. | Web | 29. září 2017 v 14:29 | Reagovat

[1]: Připojuju se :)

8 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 29. září 2017 v 16:15 | Reagovat

Vím jaký to je...já mám zase ataky strachu ze ztráty blízkých anebo se bojím být v místnostech, kde se něco stalo.
Některej den nic, jindy se s tím pocitem, kterej to ohlašuje, už probudím. Pak zas třeba chvíle ok, a pak mě to přepadne a všechno zčerná...tomuhle žádnej lékař nemlže pomoct.

9 proby proby | Web | 29. září 2017 v 17:49 | Reagovat

Moc hezký článek, přeju ti co nejméně úzkosti a ať je tu pro tebe ten vnímavý človíček do konce vašich společných dnů! :))

10 Mini Mini | 1. října 2017 v 4:59 | Reagovat

Nakonec slovo klasika. Myslím, že z toho nic nemám!

11 Mini Mini | 1. října 2017 v 5:00 | Reagovat

:-!

12 Mini Mini | 1. října 2017 v 5:02 | Reagovat

Proč tam nejde dát smajlík?

13 Michelle Michelle | Web | 1. října 2017 v 17:32 | Reagovat

Jo, nevěřme všemu v naší hlavě. Občas sami sobě škodíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.