Úzkostlivé bláznoviny

25. září 2017 v 22:15
Probuďte se do sychravého rána plného krušných, bolavých myšlenek. Všude je tma, nevíte, kde jste, noční můry vás málem dostaly, ale vy moc dobře víte, že ty právé noční můry vás teprve čekají. Snažíte se dělat vše, co vás baví a snažíte se cítit dobře, jenže si představte, kdyby najednou chvilky štěstí přestaly existovat a vy se neustále začali probouzet v tom jednom stejném sychravém ránu, bez odpočinku, neustále ve stresu, kruhy pod očima a málo spánku po celý zbytek vašeho života. Jaký je to pocit?

A teď mi řeknětě jaké to je probouzet se každý den s radostí, že vás čeká něco skvělého nebo se alespoň probouzíte naprosto klidní a zůstáváte tak po celý den (vynechejme nějaké malé přeháňky). Já takový pocit neznám. Když už takový pocit prožiju, jsem nejšťastnější člověk na světě a dělám sluníčko všem lidem okolo mě, ale po zbytek živůtka jsem neustále ve střehu, ve stresu. Trpím totiž úzkostmi a občas se to prolíná až z panickými ataky.

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem špatná, protože jsem se pohybovala okruhu lidí, kteří tomu nerozuměli nebo mi naopak ještě více přidělavali starosti a nechápali, co se s semnou děje. Hodněkrát jsem byla za to odsuzována, což je jistým způsobem v pořádku, protože člověk, který něco takového nezažil, tak málokdy pochopí, tedy to jsem si do teď myslela, ale zjistila jsem, že i tak existuje pár lidiček, kteří jsou natolik vnímaví, že mě přijmuli i takovou "jaká nejsem". Slýchala jsem "jsi dokonalá, až na ty tvoje úzkosti" a já si myslela, jak je to dokonalá lichotka nebo "znovu jsem se zamiloval do tebe i s úzkostmi". Lidičkové, přišla jsem na jednu důležitou věc, to jaká jsem já je rozdíl, to jaká jsem, když mám úzkost nemůžete brát jako mě samotnou, nemůžete semnou jednat o něčem důležitém, protože se sama peru o kontrolu svého těla. Chápeme? Pokud je to těžké si pochopit, představte si člověka posedlého démonem, horkotěžko byste s takovým člověkem mluvili normálně. Když je někdo schizofrenik, jak mu vysvětlíte, co je reálné? Chápete, co tím myslím? Existuje miliarda věcí, o kterých nemáme ani ponětí, ale to neznámená, že nemůžeme být vnímavější a chápavější ke svému okolí.
Já třeba hodně často přestavám vnímat realitu a hodně často nevím, co to vlastně je.

Představte si, že máte nádherný večer se svou drahou polovičkou a v televizi na vás vybafne hloupý obrázek nebo vaše polovička řekne hloupý vtip a vám se ze vteřiny na vteřinu obrátí život, přestanete vnímat realitu, zvýší se vám tep, nemůžete dýchat a cítíte jen paniku, cítíte se ohroženě, jako malé dítě, které nechápe vůbec nic, jen čekáte hrozbu, která pochopitelně nepřijde. V horším případě se válíte někde po zemi, nemůžete pobrat dech, zalykáte se, mlátíte okolo sebe, mlátíte sebe, škrtíte sebe, protože nevíte, co děláte, nemáte kontrolu, prožíváte absolutní horor, na který se jiní lidé koukají v kinech. Když přijdete k sobě lidé na vás koukají jako na blázna, vy na svých rukou vidíte škrábance, vaše polovička je naštvaná a vy nevíte, co se pořádně stalo. Občas je to pěkně nepříjemné.
Bylo těžké pro mě chodit i do školy, protože tam mě moje myšlenky napadaly nejvíce a jak řekl jeden moudrý muž, když máte neustále nelogický strach z něčeho, jste neustále 24h v napjetí a čekáte, co se stane, jak vůbec můžete mít nějaké sebevědomí, když si nejste jistí ani realitou? Takže jsem to nikde neměla jednoduché.

Řekněte mi, jak dokázat člověku, že trpíte víc než to vypadá?
Spousta lidi vám řekne "přestaň být tak dramatická, moc to bereš, proč si zase taková" jenže já taková nejsem.

Můj psycholog mi jednou řekl, stačí, když jednou poznáš vnímavého člověka.
Musela jsem čekat 19 let a projít si nejhoršími stavy mýho života, než jsem potkala člověka, kterýmu to přijde naprosto normální a ještě mi je oporou. Najednou slýchám "tobě neni zase dobře, viď?, pro mě jsi dokonalá". Člověka, který je schopný s semnou prožít večer v křečích ve ustavičným objetí dokud se neuklidním a neusnu a potom mě políbí na čelo a řekne mi, že si s tim nemám dělat hlavu, že jsem stejně dokonalá a že od toho tady je. Je pro mě vážně dar.
Člověk, který vám během hysterického pláče vysvětlí, proč vlastně pláču a jak funguje moje úzkost lépe než můj psycholog, to je zázrak. Zázrak, který jsem si přivolala do svého života (o tom ale příště).

Nyní už vím, že existuje spousta lidí, co si prožívají to samé a chci, aby věděli, že vždycky se to zvládnout. I když máte občas pocit, že umíráte a že už další krok nezvládnete, je to znamení, že těch kroků uděláte ještě milion. Udělejme ze svého handicapu výhodu, naše trápení užitečné, radujme se z každé výhry nad sebou samými a nenechme se odradit prohrami, protože občas i ta úzkost se musí projevit, nemůžeme bránit všemu, ale moc vám přeju, abyste okolo sebe nachytali, co nejvíce lidiček, kteří vám budou nosit jen světlo a budou vás vnímat. Vždycky budeme malí bojovníci.

Nevěřme každé myšlence, která nás napadne.♥

A vy blázínci, kteří jen čtete mezi řádky, prosím, přemýšlejte o tomto článku, pomožme ostatním. Už jen to, že se snažíte druhého opravdu pochopit je neuvěřitelně mocné.

Přeji vám všem hodně síly a krásné dny
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ronnie Ronnie | E-mail | 27. září 2017 v 11:52 | Reagovat

Krásný článek. Ke konci jsem se i usmívala.
Jsem moc ráda, že to konečně někdo někde vysvětlil a jsem za tebe šťastná, že máš takového člověka. Přeji ti to. :)

2 sugr sugr | E-mail | Web | 27. září 2017 v 18:09 | Reagovat

Vnímavý člověk existuje?
Tý jo, to se někdo má, že ho potkal!:-)

3 Lúmenn Lúmenn | Web | 28. září 2017 v 11:15 | Reagovat

Rozumím ti. mě se začaly úzkostlivé záchvaty objevovat asi před dvěma lety a občas to bylo fakt děsné. Připadala jsem si úplně neschopně, proč brečím a třepu se jak ratlík, když k tomu vlastně nemám žádnej důvod? Můj muž m v tomhle byl ohromnou oporou, vydržel mě držet a objímat, když mi bylo nejhůř. A je to strašně důležité, mít při těchto stavech osobu, o niž se můžeme opřít. Přeju ti, ať se s úzkostma dokážeš poprat:)

4 lights lights | 28. září 2017 v 13:47 | Reagovat

"Nevěřme každé myšlence, která nás napadne."
souhlasím. sama trpím sociální fobií, i když se s tím snažím bojovat, není to nejideálnější. přijde mi, že čím jsem starší, tím je to horší. každý ráno se snažím sama sebe přesvědčit do nějakých pozitivních myšlenek, ale mám prostě v hlavě nějaký blok, který mi tam vždycky začne hlásat "ale", "co když" a tak... a ať se snažím jak chci, nejde to prostě pryč.
někdo něco řekne a já se skoro rozbulím, aniž bych chtěla, protože se mě to jakýmsi způsobem "dotklo", ale oni to vnímají tak, jakože proč brečím, dyť mi nic hnusného neřekli... jenže, kdo nezná, nezažil, nepochopí.
závidím Ti, že máš někoho, kdo je ti oporou, kdo ti rozumí a má tě rád takovou, jaká jsi.
právě teď jsem si na takové téma vybrala seminárku a chci tak trochu nejen svým učitelům přiblížit, co to vlastně je, že to není nic, za co bychom se měli stydět, protože my jsme si to nevybrali a že ostatní by nás měli tolerovat, ne nás neustále srážet dolů...
přeji hodně zdaru, ty už si své poloviční štěstí našla! :)

5 slunecnyden slunecnyden | Web | 28. září 2017 v 20:27 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem dočetla téměř k happyendu. Jsem za tebe ráda, že jsi někoho takového potkala, a že potkáváš lidičky, kteří se snaží tě pochopit. Ono je to kolikrát důležitější, než to, co se nám (co se s námi) děje.

6 secondme secondme | 29. září 2017 v 6:59 | Reagovat

Je super, ze mas někoho kdo ti pomůže a nejsi na to sama :)

7 J.R. J.R. | Web | 29. září 2017 v 14:29 | Reagovat

[1]: Připojuju se :)

8 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 29. září 2017 v 16:15 | Reagovat

Vím jaký to je...já mám zase ataky strachu ze ztráty blízkých anebo se bojím být v místnostech, kde se něco stalo.
Některej den nic, jindy se s tím pocitem, kterej to ohlašuje, už probudím. Pak zas třeba chvíle ok, a pak mě to přepadne a všechno zčerná...tomuhle žádnej lékař nemlže pomoct.

9 proby proby | Web | 29. září 2017 v 17:49 | Reagovat

Moc hezký článek, přeju ti co nejméně úzkosti a ať je tu pro tebe ten vnímavý človíček do konce vašich společných dnů! :))

10 Mini Mini | 1. října 2017 v 4:59 | Reagovat

Nakonec slovo klasika. Myslím, že z toho nic nemám!

11 Mini Mini | 1. října 2017 v 5:00 | Reagovat

:-!

12 Mini Mini | 1. října 2017 v 5:02 | Reagovat

Proč tam nejde dát smajlík?

13 Michelle Michelle | Web | 1. října 2017 v 17:32 | Reagovat

Jo, nevěřme všemu v naší hlavě. Občas sami sobě škodíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama