život někoho jiného

21. března 2018 v 21:24
Ráda bych navázala na článek o mé návštěvě psychiatra, protože spoustu z vás se mě na to ptalo.
Rozhodně to neni nic, čeho byste se měli bát, protože je to úplně normální člověk a při mé poslední návštěvě, když jsem se potkala i s dalšími "pacienty", jsem měla pocit, že právě tam jsou ty nejnormálnější lidi.

Ptali jste se mě na cenové rozpětí, když budete dobře hledat a nevyberete si zrovna soukromého, tak za něj nedáte ani korunu, protože je to vše hrazené pojišťovnou. Dokonce jsem si teď našla psychologa, protože potřebuji terapie a náhodou jsem si vybrala taky jednu, která je také hrazená poiišťovnou, ale rozhodně jejich profesionalita nezáleží na tom, jestli za to zaplatíte vy nebo pojišťovna, na to vážně moc nekoukejte. Mám i opačnou zkušenost. Hledejte někoho s dobrou recenzí, určitě vsázím hodně na Prahu. Sama tam dojíždím, protože v mém okolí nikdo moc dobrý není.

Začala jsem brát antidepresiva, abych to v sobě všechno srovnala a mohla se pohnout dál, dát si život dohromady, abych měla čistou mysl a mohla se soustředit na jádro problému. Nebudu lhát, není to jako ve filmu, že si dáte pilulku a jste šťastní, právě naopak, začátek je docela horor, ale záleží na každým z nás, jak to působí.
Mám i spoustu známých, co ale společně semnou popisovali to samé. Ten úplný začátek, jsem byla pořád unavená, byla jsem schopná si během odpoledne lehnout a usnout tvrdě na 3h, každý den. Odřízla jsem se hodně od lidí, byla jsem jen zalezlá v posteli a neuměla jsem si představit ani jízdu autobusem, ačkoliv jsem v něm jezdila furt, v práci jsem si musela vzít dovolenou a ten týden to protě přežít doma. Pak jsem neměla chvillku ani žádné emoce, soucit, nic, což není tak hrozné, spíš mi to přišlo vtipné chvilku, později nepříjemné. ALE měla jsem čistou mysl a přesně jsem věděla, co mě trápí, kde je ten problém, to předtím přes ty emoce nešlo. Po každým týdnu to už bylo lepší a lepší.
Neříkám, že jsem vyléčená, to fakt nikdy nebudu, čeká mě ještě hodně práce, ale chci to zvládnout pro sebe, nejsem zastánce prášků, takže jsou jen dočasné, než mi pomůže terapie. Když si to vezmu zpětně, tak ty stavy, co jsem měla, byly vážně hrozný a nechápu, jak jsem je do teď mohla zvládat. No "zvládat". I když si vždycky říkáme, že to máme pod kontrolou, obvykle to tak není, myslím si, že jestli vás něco podobného trápí, tak se určitě nestyďte a mluvte o tom, je to důležité hlavně pro vás. Udělejte to pro sebe.

Ale mám teď pocit, že žiju život někoho jiného, jsem teď jiná, je to pro mě nepříjemná změna, cítit se v pohodě. Když jste 20let zvyklí, být neustále v napětí s úzkostmi, nutkavými myšlenkami, panickými záchvaty... a najednou nic, jen ticho. Pro mě to byl normální stav, teď si musím zvykat na něco nového a to je mi nepříjemné. Jsem ve fázi, kdy mi ty úzkosti a záchvaty normálně chybí, nevím proč, zdá se mi to šílené, ale je to tak. Možná proto, jak nedávno prohodil můj doktor a co často čtu ve vašich komentech, ty stavy, úzkosti jsou součástí toho, čím jsme, vždycky budou. Musíme to holt přijmout a stavět na tom. Ale hlavně je vždycky důležité se stavět tomu čelem, to si prosím pamatujte. Neutíkejte od toho s tím, že to máte pod kontrolou, když máte všude okolo milion lidí, kteří jsou stavění na tom, aby lidem pomáhali, využijte toho, máme tolik možností.

Mějtě se krásně, přeju vám, ať v sobě taky najdete tu správnou cestu a sílu ♥
 

První návštěva u psychiatra

6. února 2018 v 23:42
Dlouhou dobu jsem se zdráhala k nějakému takovému odborníkovi zajít, protože ačkoliv jsem chodila 5 let k psychologovi, slovo psychiatr v každém bouří "já přece nejsem blázen", ale usoudila jsem, že ke sledu událostem, narůstajícímu stresu a mým stavům, mi nic jiného nezbývalo.
Musím říct, že jsem měla okolo sebe ty správný lidi, který mi dodávali a dodávají sily a že jí bylo potřeba.

Když jsem se konečně rozhodla, řekla jsem mamce, že tam já volat rozhodně nehodlám, že bych to ani nedokázala vyjádřit do telefonu. První psychiatrička v mým malinkým městečku měla nadstav, což mi zabilo jednu naději, ale zároveň mě to povzbudilo, když jsem viděla, kolik lidí tam chodí jako by to byla běžná věc. Na druhý telefonát jsem se teda zmohla já, zvedla mi to nějaká psychiatrička, která mě zasypala milionama otázek a prohodila "teď si nejsem úplně jistá, kam bych vás zaškatulkovala", když mi pak doporučila někoho jiného, někoho, kdo mě vezme dřív, byla jsem šťastná, protože u ní bych se teda asi fakt neukázala, byla zdeptaná a vyklepaná už po jednom telefonátu.

Druhý telefonát stál ale za to, zvedl to nějaký starší chlapík, který se mě neptal na nic, naopak ke mně mluvil uctivě a objednal mě hned na příští týden se slovy "bude Vás mít v pěči pan doktor Eremiáš". Byla jsem nadšená a spadlo ze mě fakt velký břemeno. Je rozdíl mezi "budete pacientem" a "budete v péči". Navíc to znělo děsně biblicky, takže jsem se tomu musela zasmát, že jsem asi vážně na správné cestě.

Táhly jsme se s mamkou celý den, abychom dojely konečně do Prahy a našly přesně to místo. Ptejte se lidí, kde je psychiatrická ambulance :D
Když jsme konečně vstoupily do ordinace, byla jsem přesvědčená, že se otočím a odejdu. Všude po stěnách byly ty děsně psychologické obrázky, věšáky stylu mužskýho a ženskýho těla, hrála opera, která vás ještě víc vydeptala. Musely jsme se tomu jen smát. Snažila jsem se to nebrat tak vážně. To bych ale nebyla já, abych zase něco nezkonila. Zjistila jsem, že nemám kartičku pojištěnce, začala jsem děsně vyšilovat, schytala jsem milion poznámek o tom, jak jsem děsně nezodpovědná, jak jsme se sem trmácely úplně zbytečně a podobně. Tak mě vystresovala až jsem zaťukala na dveře, s tím, že jsem čekala, že mi otevře sestřička nebo tak něco, místo toho mi otevřel přímo doktor, což jsem fakt nečekala a on zjevně taky ne. Otevřel dveře celej vyvalenej, pusu celou od drobků a jeden šílenec z čekárny na něj vyhrkne "vezmete i bez kartičky pojištěnce, že joo?" odpověděl jenom "no jasně" tak si říkám " tak jo, já počkám" a zavřel. Takže moje představení bylo jako vždycky naprosto dokonalé.

Zpočátku mě hrozně deptal, jak si neustále datloval něco do počítače zatímco jsem mluvila, shrnout někomu celej život běhěm hodinky je docela nemožné. Každopádně jsem schytala toho nejlepšího doktora, kterej mi pronesl větu typu "jestli jste přišla, abych Vás zaškutulkoval, tak jste tu špatně" takže jsem byla naprosto šťastná.
Tím chci říct, že kdokoliv se z vás bojí udělat ten krok, nemusíte. Když vás něco bolí, jdete k doktorovi, když bolí duše, můžete jít k doktorovi taky. Vážně to nefunguje tak jako v našich hlavách, realita je jiná.

Všechno tohle píšu, ačkoliv je to pro mě děsně těžký, protože někdo musí. Chci, abyste věděli, že mluvit i o takových věcech je přeci normální.

Nebudu lhát, hrozně jsem se zhroutila, začala jsem brát antidepresiva, protože jsem nedokázala být v klidu ani jeden den a teprve teď mě čeká to nejhorší. Normální stav. To mě děsí nejvíc, protože to neznám. Jenže ať se člověku přihodí cokoliv, musí to dát, musí jít dál. Jsme všichni tak silní, že si to nedokážete ani představit.

Začínám teď úplně jiný život a ačkoliv nevím, jestli jsem na něj úplně připravená, vím, že mám okolo sebe lidi, co za to stojí.

uvnitř mé hlavy

30. ledna 2018 v 19:24
Mám v sobě děsnej vztek na celou situaci, cítím se děsně. Zítřek rozhodne o tom, jak to bude dál, co udělám, jaká budu.
Cítím se tak hrozně na hovno, všichni se snaží hrát jak mi rozumí, myslí si, jak se cítím líp ze dne na den. Jenže to, že se snažíte vypadat v pohodě, ještě neznamená, že tomu tak je. Dusím v sobě naprosto všechno, protože teď je to období, kdy prostě musím a to že jsem otevřená hodně. Jenže taky mám svá tajemství.

Když si neumím vážit času co teď mám, zasloužím si vůbec ty další vteřiny navíc? Chci to vůbec?
Jsem unavená z tohohle života, pokaždé si myslíte, že to, co máte je to pravé, jak už to bude dobrý a pak jak kdyby se vám život zasmál a celý to shodil.

Babička mi říkala, že všechny tyhle špatné věci se dějou jen silným lidem, u kterých bůh ví, že je zvládnou. Třeba má pravdu, vím, že teď budu muset být hodně silná, ale nejsem si už jistá, jestli to zvládnu, mám okolo sebe sice spoustu skvělých lidí, ale stejně jsem sama. Všichni si myslí, jak se po týdnu budeš cítit líp.

Nejhorší je, že existují věci, kterým já prostě nerozumím, nedokážu to. Chci se všeho vzdát a zároveň vím, že je to hloupost, ale pochopte, že už jsem z toho prostě unavená, celej život balancuju na hraně a stojí mě všechno usilí, ale tohle je už na mě moc. Jak je možný, že debilové spolu mohou zůstat, jak je možný, že spoustu lidí, co se navzájem sami sebe neváží a ubližují si mají to právo spolu zůstat a ty normální, kteří se milujou prostě nemůžou?
Proč musím neustále bojovat? Proč do prdele.

Tak víte vy co teď momentálně fakt chci a jak se cítím? Chci umřít, zeškrábat se do krve, cítit aspoň chvíli něco jinýho než tu čirou bolest, ale víte co je ještě horší? Že ty myšlenky jsou děsně intenzivní, ale neudělám to. To je teprve utrpení. Neudělám to, protože nechci, aby o mně někdy nejaký pitomci říkali, jak jsem byla slabá, ačkoliv by o tom věděli úplný hovno. Ještě horší je pro mě o tom psát, ale musím se z toho vypsat..
Tohle jsou moje myšlenky, co mě do toho tíží v mojí hlavě, ale v pohodě, já je zvládnu jako vždycky :-)

Tímhle světem jsem už unavená. Nevím, co je reálné, ale vím, že mě spoustu lidí miluje, o to víc mě mrzí, že prostě nemůžu být ta, kterou milujou.
 


Článek bez názvu

22. ledna 2018 v 16:34
Poslední dobou jsem klesla hodně hluboko, už mě děsí, jak se můj život dokáže měnit během minut, vždycky o něčem napíšu a pak změna, změna a znova.
Už to chápu, všechno. Už chápu, co mě tady pořád ještě drží, tyhle dny se vůbec neměly stát, jsem fakt jen v temnotě a snažím sebe udržet stabilizovanou, abych neubližila sobě nebo ostatním, nevím, co dělat a nedokážu být v klidu, nedokážu spát, nic.

Vypadá to, že mi začne úplně jiná kapitola, jiná kapitola mě. Zase.
Nedávno mi volala ubulená mamka, že si našli, čím trpím. Řekla mi, že se mám vrátit zpátky k ní, že to bude jiný, že to jako rodina zvládneme, že mi měli pomoct daleko dřív, 20 posraných let jsem v tom sama, teď to vidí. Chovají se ke mně všichni najednou děsně mile, opatrně, najednou mi naslouchají a já si uvědomuju, jak je to všechno vážný, celý život melu o tom, jak to zvládnu sama, vždycky jsem musela, jenže najednou vím, že nešlo jen o hloupé úzkosti a panické ataky, že šlo o něco vážnějšího, co se celý život přehlíželo a tohle je jen další odvětví, ukázky, že něco uvnitř mě není úplně v pořádku. Prý už v tom nejsem sama, jenže jsem. Tak, jak dokážu mluvit se všemi o všem včetně tohodle, tak jsou věci, které jsem nikdy nikomu neřekla a nedokážu to, nechci.

Mám jednu poruchu, nedokážu o tom teď moc psát, ale už jsem se rozhodla tomu čelit přímo, čeká mě návštěva psychiatra a já se divím, že to jde tak rychle, místo abych čekala několik měsíců, tak mě chtějí hned. Vůbec netuším, co mě teď dál čeká, bude to hrozně těžký, dělám pomalinký krůčky, ale slibuju, že se dám dokupy, už jen kvůli vám, abych měla o čem psát. Abych později mohla udělat velkou kampaň a probrat celý náš lid. Všude ve světě berou tyhle věci jako normální, jen u nás mi to přijde jiný. Chci, aby lidi věděli. Stejně jako když na ulici upadne člověk s epileptickým zachvátem, lidi ví, co to je a snaží se mu pomoct, ale co když já uprostřed města vypustím svůj panický záchvat? Už nechci znovu jet na školení, kde mě v malinké místnosti plné lidí přepadně záchvat a já ho nebudu smět pustit, protože lidi neví, jak reagovat, nechci, aby si mysleli, že jsem blázen. Abych příště mohla říct své kolegyni, že bych ráda s ní zašla na víno, ale nemůžu, protože potom nedokážu kontrolovat ten stav uvnitř a aby mi příště neřekla "to jako, že předemnou budeš brečet?"
Chci pomoct spoustě lidem jako jsem já a zároveň vím, že si toho spoustu můžeme předat navzájem.

Takže teď jako zraněna laň ze všech stran, jsem se rozhodla vzít všechnu tu poslední sílu, co ve mně je, že místo sebezničení, to nevzdám a budu dál bourat stěny hlavou, když bude potřeba, nedovolím nikomu, aby mi ublížil, ať jsem rozbitá jakkoliv, slibuju sobě, že budu v pořádku.

Pokud toto čtete, nesmírné si toho cením a přeju si, abyste to taky nikdy nevzdávali, i když se budete cítit jako,když ve vás něco umírá. Posílám vám vesmírnou lásku. Chci abyste věděli, jak silní dokážeme být.

Držte mi palce, brzy se ozvu.

Zase ta úzkost

11. ledna 2018 v 22:47
Každý den mám pocit, že umírám.
Každý den se musím prát sama se sebou, abych si aspoň na chvilku dokázala odbourat od svých myšlenek a byla na chvilku šťastná.
Spousta lidí mi říká, že jsem pro ně jako sluníčko, že jakmile jsem s nimi, cítí se skvěle, že jsem strašně pozitivní člověk, upřímně tohle mě vždycky překvapí, protože se tak vůbec necítím. Občas mám stavy, kdy chci obejmout celý svět a rozdávat lásku a porozumění na všechny strany, ale nikdo z nich si neumí představit, co mě to vlastně stojí. Pak jsou dny, kdy mám chuť zavrhnout celý svět, protože tu existuje spoustu špatných věcí, co vnímám jinak a ubližují mi.
Poslední dobou hrozně špatně vnímám realitu a nevím, co je skutečné, začínám mít stavy, kdy jsem naprosto smířená, že chci umřít, ale nějaký malinký zbabělec uvnitř mi to nikdy nedovolí, díky bohu! Protože jakmile se z těch stavu proberu, nechápu, jak mě takové věci vůbec napadly. Jsem někde rozbitá a vím, odkud to pramení, jen o tom nemůžu pořádně mluvit. Není s kým.
Můj milovaný snoubenec, který je teď ode mě hrozně daleko je jediný člověk, co ví všechno a dokáže mi pomáhat, spoustu lidí tady ani nemá ponětí, co ve skutečnosti panické ataky jsou a tak dobře vím, že je musím držet v sobě. Je to vyčerpávající, protože to samozřejmě úplně nejde. Bojím se, panikařím a dělám neuvěřitelný blbosti, abych se cítila líp, hrozně moc bych si přála být normální. Ne jednou mi řekl, že jsem superhrdina, protože musím bojovat každý den, boj se sebou je nejhorší, že bych si zasloužila být šťastná a ne nešťastná v tak brzkým věku. Tenhle život je vážně vyčerpávající.
Přísahám bohu, že si vážím všech lidí, co se mi alespoň snaží porozumět, díky ním jsem občas šťastná a držím se, protože když máte důvod bojovat, tak bojujete, co se dá.
Vlastně ani nevím, jak tenhle článek zakončit, ani nevím, proč jsem ho začala psát, snad jen, abych se vypsala z těchto zlých stavů, protože mám strach. Vím, že je semnou něco jinak a mám strach, že mě to stáhne pryč, už nevím, jak předtím utíkat. Takže jak píšu vždy články s dobrým koncem pro vás, dnes potřebuju dobrý konec pro mě. Držte mi palce, a ti z vás, kdo to znají, cítím se kvůli vám silnější, protože vím, že nejsem sama.

Nikdy neutečeme sami před sebou, že?

Be you

6. ledna 2018 v 23:48
Po hrozně dlouhé době jsem konečně zpět. Moc dlouho jsem přemýšlela, jak tento článek vlastně napsat, abych vyjádřila přesně to, co potřebuji a myslím, že už to konečně mám.

Určitě si stejně jako každý kladete často otázku kdo vlastně jsem. Všichni by chtěli dělat něco, co je baví a spoustu z nás ani vlastně neví, co by dělat chtěli. Byla jsem obyčejná holka s úzkostmi, která chodila do školy, trpěla méněcenností, hádala se s rodiči a modlila se, abych už konečně vypadla z hnízda. Měla jsem cíle a sny, které se neustále měnily ze dne na den, ale pořád jsem si za nimi stála hlava nehlava. Chtěla jsem jít na vysokou školu, být psycholožka, bydlet v Praze a pomáhat lidem jako jsem já, teď tu však sedím jako úplně jiný člověk, který čte zápisky někoho jiného a na starých fotkách se málokdy pozná. Nikdy by mě nenapadlo, že budu zamilovaná a zasnoubená s nejlepším klukem na světě a budu s ním muset mluvit anglicky nebo dokonce žít s ním ve Walesu. Budu šťastná a silnější než kdy předtím, budu vážně umět mluvit anglicky (co se budeme povídat, škola nám toho zas tak moc nedá) budu prozatimně pracovat v květince, kde se zrovna holka s obchodní akademií a myšlenkama typu "jsem nešikovná" vážně naučí vázat kytice a lidi jí budou milovat jako ona je.

Dnes už vím, že dokážu cokoliv, co si zamanu a to je přesně ten bod, kam se všichni musíme dostat sami.

Hrozně dlouho přemýšlím o přirozené kráse a stále nechápu, čeho se lidi tak bojí. Už odmalinka nás učí, co je správné a co špatné, z časopisů a medií k nám doléhá, jak by měla vypadat krásná žena a dokonalý chlap, perfekntí máma, rodina. Spousta holek na sebe patlá make-up, nosí stahovací prádlo, dokonalé oblečení, všechny se musejí líbit a musejí být perfektní, i když by to znamenalo mrznout venku v minišatech. Každá holka musí být perfektní a každá z nich se předhání, která z nich je hezčí. Ta druhá polovina, chce to samé, drží diety a snaží se je dohnat, ale jediné, co jim to přináší je šílenství a deprese.
Nikdy jsem nechápala, jak se holka může stát anorektičkou nebo bulimičkou do té doby, než jsem si začala všímat nemístných poznámek od mých nejbližších, možná to tak doopravdy nemysleli, protože jsem nikdy neměla pocit, že bych byla tlustá, ale tím to všechno začalo. Do teď si musím dávat pozor před myšlenkami typu "nejez to, budeš mít zase stejnou váhu jako předtím, už ti nikdo nebude říkat, že jsi zhubla, ale že jsi zloustla, což znamená, že jsem tlustá, že?" Vážně nám lichotí, když nám někdo řekne, že jsme zhubli a přijdeme si tlustí, když nám někdo řekne opak? Proč?

Dnes jsem zrovna viděla fotku slečny, která si jako jediná zveřejnila fotku, kde byla šíleně hubená a fotku, jak vypadá dnes, jako správná žena. Psala o tom, že doba, kdy byla "hubená" byla šílená, protože byla nešťastná a nespokojená, chtěla být modelkou, nejedla a propadala do depresí. Na té druhé fotce popisovala sebe jako tu krásnější a konečně spokojenou holku, kterou vlastně ve skutečnosti chtěla být.
Chápete?

Když koukám na fotky slečen, které nádherně líčí až dělají hotové zázraky, vždycky si nejvíc všímám výrazů slečen na fotkách PŘED A PO, na fotce, kde jsou naprosto přirozené jsou jak hromádka neštěstí typu "už to zmákčni, ať to mám za sebou" a na té druhé, kde jsou namalované jako panenky, mají vždy sebevědomý pohled "to je ono, konečně vypadám jako člověk". To je přeci hrozné. Neříkám, že jsem proti make-upu, to rozhodně ne, jen bych si přála, aby jsme se my holky naučily malovat proto, že chceme ne proto, že to potřebujeme nebo musíme, nikdy nesmíme dopustit, aby make-up byl něco víc, než naše přirozená krása.
Spoustu kluků mi vždycky říkalo od té doby, co jsem se přestala malovat: "to je tak super, že se nemaluješ tyvado, to se mi na tobě děsně líbí", protože se to málokdy vidí, je to v pořádku? Dokážete si představit svět, kde bychom my ženy byly na stejné lodi, jen čistě přirozeně krásné se svojí důstojností? Že bychom konečně byly MY?

Vážně make-up nebo plastika dokáže nahradit přirozenou krásu? Co je skutečně podle vás krása? Vypadat jako modelka z časopisu? Je vlastně skutečně krásná? Co kdyby začala být přirozená krása a přirozené křivky krásnější? Co když jsou?

Měli bychom zapomenout na všechny předsudky, zapomenout na všechno, co je dané. Být prostě námi. Podívat se do zrcadla a vidět všechny naše ženské křivky, strie, velké zadky, velké boky jako tu nádhernou věc, co se nám mohla stát, protože jsme nádherné. Věřím, že když začneme všichni přemýšlet malinko jinak a pomáhat si změnit tohle myšlení, půjde to. Můžete začít tím, že přestanete soudit ostatní, přestat s myšlenkami "no ta vypadá, ta je tlustá, ta měla radši zůstat doma" a podobně, protože až se naučíte vidět jinak ostatní, začnete vnímat jinak i sebe, protože to jak vnímáme ostatní je jako zrcadlo sebe sama. Nastavme si svoje měřítka dokonalosti. Doporučuju mrknout na kampaň "za normální holky". Já vím, že se to zdá těžké, ale není, věřte mi, stačí aby se probralo jen pár lidí a půjde to jako lavina.

Za poslední dobu jsem se také seznámila s mnoha životními příběhy, které byly neuvěřitelné, až pak mě to trklo.
Spousta z nás má milion problému, milion zážitků, komu by nikdo nepřál a spousta z nás se o tom stydí nebo bojí mluvit. Přitom to, čím jsme si museli projít z nás právě dělá to, čím jsme.
Můj dlouholetý známý se mi nedávno svěřil, že trpí poruchou osobnosti, bere prášky a navštěvuje psychiatra společně s jeho přítelkyní, která bere antidepresiva, další trpí úzkostmi jako já, dalším zemřela maminka, někoho zase zavrhla rodina, je toho spousta. Byla jsem hodně zaražená, vemte si, jak silní vlastně jsme. Kolik příběhů na světě existuje a všichni byli nucení je nějakým způsobem zvládnout, zvládat každým dnem a to nás všechny dělá neuvěřitelně silnými.

Všechno co se nám přihodilo nás dělá tím, čím jsme. Neměňme se pomocí make-upu a nevím, čím vším, buďte sami sebou. Buďte prostě vy, protože právě tak jste dokonalí.

Hrozně moc bych si přála, abyste každá našla toho ideálního chlapa, který vám bude říkat, jak nádherné jste, toho, který bude mít oči jen pro vás, pro kterého budete vy ta modelka. Protože jste ta nejnádhernější bytost, jaká může existovat a zasloužíte si to.

Rozhodně se těmhle věcem budu ještě věnovat a udělám z toho něco velkého.
Teď prozatimně mějtě krásný den a lepší pocit po přečtení tohodle článku a zkuste o tom popřemýšlet.

Miluju vás takové, jací jste. Zkuste to i vy.
B.U.

Pro všechny bojovníky!!♥

29. září 2017 v 22:26
Lidičky!
Mám výzvu pro všechny, kdo mají úzkostlivé stavy, panické ataky, trápení.

Vzhledem k Vaším ohlasům, když píšu o mé úzkosti jsem se rozhodla založit si speciální email, kde bych byla moc ráda, kdybyste mi psali Vaše příběhy, případně Vaše trapení, kdy jsem ochotná s Vámi vše řešit případně pomoct, protože a jelikož sama moc dobře vím, jaké to je.
Vaše komentáře jsou naprosto úžasné a ani nevíte, jak moc pomáháte vy mně♥

Díky Vám zjišťuju, že na světě behá spoustu lidiček jako jsem já a spoustu lidiček, kteří třeba teprve začínají mít panické ataky či úzkosti jako takové a chtěla bych pomoct. Sama moc dobře vím, že síla lidí, kteří si takové věci taky prožívají je daleko mocnější než síla psychologů.

V budoucnu mám jistě v plánu zorganizovat slet lidí, kteří mají takové problémy a rozhodně bychom si mohli pomoct navzájem a rozhodně se sami o těchto stavech naučit víc.

Chodím minimálně 5 let k psychologovi, ale teprve až komunikace s ostatními lidmi, kteří trpí stejnými stavy, mi začala opravdu pomáhat, protože nám všem to dodává více síly, protože víme, že v tom nejsme sami!

Pomožme lidem, kteří se třeba teprve sami poznávájí, jsou zmatení a neví, co se s nimi děje. Sama jsem si na začátku svých úzkostí prožila stavy, kdy jsem si myslela, že jsem blázen, protože mě nikdo nechápal a při úzkostlivých atakách, kdy ztrácíte kontrolu nad sebou samými, jsem o tom byla téměř přesvědčena. Což je samozřejmě nesmysl.
Mnohokrát jsem hledala různé diskuze a lidičky, co by pochopoli, ale bohužel jsem je našla ztěží, takže vyvolávám lavinu a doufám, že pomůžete nejen mě tím, že to budete šířít dál, ale hlavně ostatním, aby na světě bylo daleko více úsměvů a radosti, než našich ošklivých stavů!!!

Tohle je vzkaz pro všechny bojovníky, kteří v sobě najdou odvahu.

Loučím se vší láskou světa♥

bojujeme-za-lepsi-svet@seznam.cz

Úzkostlivé bláznoviny

25. září 2017 v 22:15
Probuďte se do sychravého rána plného krušných, bolavých myšlenek. Všude je tma, nevíte, kde jste, noční můry vás málem dostaly, ale vy moc dobře víte, že ty právé noční můry vás teprve čekají. Snažíte se dělat vše, co vás baví a snažíte se cítit dobře, jenže si představte, kdyby najednou chvilky štěstí přestaly existovat a vy se neustále začali probouzet v tom jednom stejném sychravém ránu, bez odpočinku, neustále ve stresu, kruhy pod očima a málo spánku po celý zbytek vašeho života. Jaký je to pocit?

A teď mi řeknětě jaké to je probouzet se každý den s radostí, že vás čeká něco skvělého nebo se alespoň probouzíte naprosto klidní a zůstáváte tak po celý den (vynechejme nějaké malé přeháňky). Já takový pocit neznám. Když už takový pocit prožiju, jsem nejšťastnější člověk na světě a dělám sluníčko všem lidem okolo mě, ale po zbytek živůtka jsem neustále ve střehu, ve stresu. Trpím totiž úzkostmi a občas se to prolíná až z panickými ataky.

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem špatná, protože jsem se pohybovala okruhu lidí, kteří tomu nerozuměli nebo mi naopak ještě více přidělavali starosti a nechápali, co se s semnou děje. Hodněkrát jsem byla za to odsuzována, což je jistým způsobem v pořádku, protože člověk, který něco takového nezažil, tak málokdy pochopí, tedy to jsem si do teď myslela, ale zjistila jsem, že i tak existuje pár lidiček, kteří jsou natolik vnímaví, že mě přijmuli i takovou "jaká nejsem". Slýchala jsem "jsi dokonalá, až na ty tvoje úzkosti" a já si myslela, jak je to dokonalá lichotka nebo "znovu jsem se zamiloval do tebe i s úzkostmi". Lidičkové, přišla jsem na jednu důležitou věc, to jaká jsem já je rozdíl, to jaká jsem, když mám úzkost nemůžete brát jako mě samotnou, nemůžete semnou jednat o něčem důležitém, protože se sama peru o kontrolu svého těla. Chápeme? Pokud je to těžké si pochopit, představte si člověka posedlého démonem, horkotěžko byste s takovým člověkem mluvili normálně. Když je někdo schizofrenik, jak mu vysvětlíte, co je reálné? Chápete, co tím myslím? Existuje miliarda věcí, o kterých nemáme ani ponětí, ale to neznámená, že nemůžeme být vnímavější a chápavější ke svému okolí.
Já třeba hodně často přestavám vnímat realitu a hodně často nevím, co to vlastně je.

Představte si, že máte nádherný večer se svou drahou polovičkou a v televizi na vás vybafne hloupý obrázek nebo vaše polovička řekne hloupý vtip a vám se ze vteřiny na vteřinu obrátí život, přestanete vnímat realitu, zvýší se vám tep, nemůžete dýchat a cítíte jen paniku, cítíte se ohroženě, jako malé dítě, které nechápe vůbec nic, jen čekáte hrozbu, která pochopitelně nepřijde. V horším případě se válíte někde po zemi, nemůžete pobrat dech, zalykáte se, mlátíte okolo sebe, mlátíte sebe, škrtíte sebe, protože nevíte, co děláte, nemáte kontrolu, prožíváte absolutní horor, na který se jiní lidé koukají v kinech. Když přijdete k sobě lidé na vás koukají jako na blázna, vy na svých rukou vidíte škrábance, vaše polovička je naštvaná a vy nevíte, co se pořádně stalo. Občas je to pěkně nepříjemné.
Bylo těžké pro mě chodit i do školy, protože tam mě moje myšlenky napadaly nejvíce a jak řekl jeden moudrý muž, když máte neustále nelogický strach z něčeho, jste neustále 24h v napjetí a čekáte, co se stane, jak vůbec můžete mít nějaké sebevědomí, když si nejste jistí ani realitou? Takže jsem to nikde neměla jednoduché.

Řekněte mi, jak dokázat člověku, že trpíte víc než to vypadá?
Spousta lidi vám řekne "přestaň být tak dramatická, moc to bereš, proč si zase taková" jenže já taková nejsem.

Můj psycholog mi jednou řekl, stačí, když jednou poznáš vnímavého člověka.
Musela jsem čekat 19 let a projít si nejhoršími stavy mýho života, než jsem potkala člověka, kterýmu to přijde naprosto normální a ještě mi je oporou. Najednou slýchám "tobě neni zase dobře, viď?, pro mě jsi dokonalá". Člověka, který je schopný s semnou prožít večer v křečích ve ustavičným objetí dokud se neuklidním a neusnu a potom mě políbí na čelo a řekne mi, že si s tim nemám dělat hlavu, že jsem stejně dokonalá a že od toho tady je. Je pro mě vážně dar.
Člověk, který vám během hysterického pláče vysvětlí, proč vlastně pláču a jak funguje moje úzkost lépe než můj psycholog, to je zázrak. Zázrak, který jsem si přivolala do svého života (o tom ale příště).

Nyní už vím, že existuje spousta lidí, co si prožívají to samé a chci, aby věděli, že vždycky se to zvládnout. I když máte občas pocit, že umíráte a že už další krok nezvládnete, je to znamení, že těch kroků uděláte ještě milion. Udělejme ze svého handicapu výhodu, naše trápení užitečné, radujme se z každé výhry nad sebou samými a nenechme se odradit prohrami, protože občas i ta úzkost se musí projevit, nemůžeme bránit všemu, ale moc vám přeju, abyste okolo sebe nachytali, co nejvíce lidiček, kteří vám budou nosit jen světlo a budou vás vnímat. Vždycky budeme malí bojovníci.

Nevěřme každé myšlence, která nás napadne.♥

A vy blázínci, kteří jen čtete mezi řádky, prosím, přemýšlejte o tomto článku, pomožme ostatním. Už jen to, že se snažíte druhého opravdu pochopit je neuvěřitelně mocné.

Přeji vám všem hodně síly a krásné dny

Vše je jedno

4. července 2017 v 13:18
Měli bychom častěji chodit do lesů.
Mnozí vás byste byli překvapení, jaký lék to je.

Je to místo, kde vás to přijme bez předsudků úplně automaticky, bez ohledu na to, co jsme nebo co si myslíme, že jsme.

Někteří z vás určitě museli zažít ten absolutní útlum veškeré bolesti, kterou jste pociťovali předtím, než jste do lesa vstoupili, najednou jste byli pochopení. Jakoby na ničem kromě nás nezáleželo nebo naopak záleželo dokonale na všem. Kolikrát se mi stalo, že jsem tam běžela jako únik před celičkým světem nebo jsem se chtěla vyplakat, ale najednou to nešlo, tam jsem najednou byla naprosto vyrovnaná a klidná, což mě rozčilovalo a nechápala jsem, jak je to možné.
Za sebe můžu říct, že tam se doopravdy cítím sama sebou, protože je tam klid a vy se můžete soustředit jen na to, co je teď. Dokážete tam být doopravdy v přítomným okamžiku, pokud se tím necháte zcela pohltit. Celá příroda je sama o sobě dokonalá a nikdy si neřeknete, že je na tomhle stromě, šišce nebo jehličí něco špatně, že by měli vypadat jinak, berete to jako samozřejmost, že takhle vypadá, protože takhle je to dokonalé. Jednou se tam nad tím zamyslete, lehněte si do trávy a přijměte aspoň na malou chvilku sami sebe, protože si to zasloužíme. Užívejte si ten moment neuvěřitelného štěstí, té nekonečné lásky, která je jen vaše. Procitněte!


V lese zažíváme pocit, který nám téměř žádný člověk nedá. Neustále slýcháme ať už z médii nebo od zakomplexovaných blbců, jací máme být a jak je to správně. Upravujeme přírodu podle našich představ, protože tady nemůže být strom, zasadíme ho tady, to bude lepší. Jenže příroda si stejně vždycky poradí a udělá si vše podle její představy, nic jí nezastaví. Chápete?

Buďte tou přírodou. Jste dokonalí všichni, ať jste, jací jste.


Rozloučení mého já

30. června 2017 v 0:05
Poslední dobou mě nic nenaplňuje víc, než láska pravých kamarádů. Stojí to za to.

Když uděláte nějvětší pitomu světa a myslíte si, že jste ti nejhorší, ale oni vás obejmou a vy cítíte tu podporu, je to jako lavina. Když jedete v autě se staženým okýnkem, rádio na plné pecky s hrajícími češkými klišé písničkami a vy máte všichni vyrvané hlasivky společně s emocemi. A když si myslíte, že už je konec, tak vás vyvezou na to nejvyšší místo, kde vídíte každičké světýlko ve městě společně s miliardou hvězd.
Tak moc je někonečná moje láska k nim.

Pravdou je, že jsem smutná, tancuju na hranici smutku a štěstí, ale nikdy jsem se necítila silnější. Spoustu věcí mi za poslední dlouhou dobu ublížilo, bylo toho tolik, že jsem nakonec přestala cítit veškerou tu bolest, byla spíš už jen otupělostí, protože každá rána vás posilní, učiní vás takovým, jakým budete po další zbytek života.

Budu se stěhovat s lidmi, které miluji, budu mít skvělou práci a kočku, kterou si poslední dobou tak moc přeju. Udělám si život, o jakým jsem si vždycky snila. Nemám sice absolutně žádnou podporu tam, kde bych měla mít, ale to nevadí, zvládnu to. Moc bych si přála, aby vás nikdy neodradilo nic od vašeho snu. Věřte mi, že to nebude zpočátku jednoduchý, ale stojí to za to.

Nepotřebujeme ve skutečnosti nikoho o koho se opřít, divili byste se, kolik síly v nás ve skutečnosti je.

Hrozně mě mrzí, že jsem za poslední dobu zase spadla tak nízko, že jsem se musela srovnávat se všemi, přišla jsem si nehezká, pochroumaná a špatná, protože ten, kdo mě zná, tak ví, že dokážu být velmi emotivní a není to semnou snadné. Ono vám totiž ani moc nepřidá, když vás v tu dobu začnou naprosto hloupí lidé, kteří umí akorát šlapat po svým vlastním štěstí, trápit. Smutný je,že jsem si vážně kvůli těm nejbližším lidem vážně myslela tohle. Všichni si říkáme, jak jsme tolerantní, ale do jaké míry? Když se před vámi začne hroutit člověk plný emocí, necháte ho být a odsoudíte ho za špatného?
V životě po mně šlapalo tolik lidí a já si to nechávala líbit, vlastně jsem po sobě šlapala i já sama, že jsem si vytvořila vlastní morální zásady, kterých se držím, protože už to nikdy nechci znovu zažít. Tak promiňte.
ALE:
Jednoho večera, když jsme seděli s našimi (teď už bývalými přáteli) v baru, poprvé jsem svoje emoce vypustila pro dobro věci, abych se zastala svého nejlepšího kamaráda, kterýho pomalu šikanovali. Jo asi fakt dokážu být pěkná semetrika, ale řekli si o to hoši. Asi jsem přišla na způsob, jak se z toho všeho vymotat a získat nad sebou konečně kontrolu.

Nebylo asi fér zatahovat spoustu lidí do mého života, když sama jsem v něm měla bordel, i když jsem je milovala. Ale myslím, že vzdávat se člověka, kterého milujete, protože to není tak, jak jste si představovali je zbabělství. Opustit někoho, o kom stejně musíte aspoň na minutu v mizerných částech vašeho dne myslet. Není fér opustit někoho, kdo vás v tu chvíli potřeboval a nechat ho v čekání, jestli to bude zase dobrý, protože vás stále miluje.
Brzy všem zmizím ze života, protože nemám zatím v plánu se už jakkoliv zpět vracet. Možná by měli ti dotyční využívat poslední 2 měsíce, i když si sama myslím, že neví, co chtějí. To je škoda.
Mě každé odloučení posiluje, sice jsem z toho smutná, ale jsem na to zvyklá, takže nepromrhej svojí poslední příležitost, protože znovu se už nenaskytne. Není to asi fér, ale četla jsem dnes tweet "odešel jsi v době, kdy jsem tě nejvíc potřebovala" a když si představím zpětně tu noc, jak jsem byla zlomená, opilá a vůbec jsem nemohla nic ovlivnit, najednou nemám slov.
Tím nechci nikoho urazit, kdo by to mohl a nemusel číst. Nejde moc urážet někoho, koho máte rádi.

Proč vlastně všechno odkládáme? Mrháme tak časem, který je důležitý a ztrácíme lidi, kteří pro nás jsou důležitý jen proto, že máme čas, ale existuje jen TEĎ A TADY.
Prosím vás, nepromrhejte svůj čas.
Milujte se, protože můžete
netrapte se, protože máte být šťastný
odpouštějte, protože to jediná cesta vykoupení, samotná nenávist bude ve skutečnosti trýznit vás, ne tu druhou osobu
žijte, nepřežívejte - využíjte každý svůj nádech a výdech
milujte sami sebe, protože nic není důležitější, než láska k sobě,pak skutečně začne být vše dobré

Milujme sebe, ne proto, že potkáme na ulici kluky, kteří špitají, jak jste krásná, ale protože jsme a tohle pro nás není žádnou novinkou. Protože jsme nádherní i se svými mizernými stavy.

Protože jediná osoba, která nás může skutečně udělat šťastnými, jsme my sami.
Snad nalezneme tu správnou cestu, kam pokračovat dál.


Dnešní večer

22. června 2017 v 1:22
Dnešní den byl svým způsobem kouzelný.

Večer předtím jsem napsala svému nejlepšímu kamarádovi o tom, jak mi je špatně, ale dál jsem to nechtěla rozebírat a šla jsem spát. Ráno jsem se probudila a ten blbec přijel až z Prahy přímo k mému baráku a vytáhl mě i dalšího kamaráda na různé výlety. Tohle jsem potřebovala. Najednou bylo všechno kompletní.

Pravdou je, že s semnou není občas lehký ani kamarádit, ani chodit, protože mám vysoké nároky a málokdo to dává. Ale za svoje kamarády bych se fakt obětovala. Dnes jsem málem vzteky přelítla stůl, abych bránila mého kamaráda, takže místo poklidného zakončení u skleničky vína či piva z toho vznikla hádka a můj odchod, načež jsme pak 4 broken lidi objevili nový luxusní bar s dýmkou těsně před zavíračkou a zakončili to pod širým nebem, kde jsme každý jen mluvili a mluvili. Mělo to kouzlo. Něco nás tam drželo pospolu. Je zajímavý, jak naprosto odlišní lidé vedle sebe může něco držet pospolu a bavit se úplně o všem, co se jim honí hlavou.

Jediný kluk, který ode mě nikdy neutekl a měl nejvíc důvodů, protože jsem ho několikrát odháněla, je můj nejlepší kamarád. Stejně jak to řekl on " nikdy se mě nezbavíš, jsem jak tvoje klíště". Což jsem konstatovala spíš jako štěnice, protože klíštěte se dá zbavit snadno. Bylo to vždycky v době, kdy mě šíleně naštval a já mu vyhrožovala, že už ho nechci vidět. Pokud se dá vážně říct, že milujeme své přátelé, tak tě miluju, protože po to všem, co jsme si spolu prožili, jsi stále semnou. Zažil si snad všechny moje rozchody, moje emoční výlevy a nikdy ses ke mně neotočil zády. Takže vlastně, i když ti nadávám a vyčítám ti všechno, co jsi udělal a jaký občas jsi, tak to nemění podstatu a to co děláš ve chvíli, kdy je mi špatně. Pravdou je, že ztratit tebe by mě asi zlomilo víc než jakýkoliv rozchod.

Pamatuju si, jak si se o mně staral na mém plese, přes všechny kluky a přes všechno, co se přihodilo, byl jsi tam a já věděla, že můžu jít za mým Honzíkem. Nebo když jsme šli z jiného plesu a já se děsně naštvala a utíkala pryč a ty jediný si běžel za mnou a doprovodil mě až domů. Když jsem se dnes večer rozčílila (spíš bych to nazvala emočně přeplnila po všem) a odešla pryč a ty jsi zase jako jedinej běžel bez rozmyslu za mnou, i přesto, že jsem ti řekla spoustu zlých věcí a házela tvoje věci.
Neodešel jsi.

Kéž bych ti mohla vyjádřit jak mi chybí ten Honzík, kterým jsi byl. Nedokážu přijmout tohle tvoje JÁ. Pravdou je, že ani já nejsem stejná a to se mezi námi pořád tluče. Mrzí mě to, tak moc.

Achjo, tohle píšu v slzách, takže jsem asi dnešní večer moc hrdinsky nezvládla.

Zajímavé ale je, že i když jsi občas v době, kdy jsem rozčilená a chci být sama skoro až dotěrný, jsi semnou a dokážeš se občas zachovat tak, jako to nikdo nedokázal. Vážně. Dokonce nechápu, jak můžeš být pořád klidný.

Koukej jak naše přátelství je silný, protože já neznám nikoho, kdo by se neustále hádal a nerozešel se. Chci abys věděl, že si vždycky budu cenit našeho přátelství, i když to neni lehký. Chci abys věděl, že si vždycky budu pamatovat, co si pro mě udělal.

I když jsi občas vážně velkej blbec a i když všechny ty věci, který jsem řekla dnes myslela vážně a doufám, že o nich budeš přemýšlet, protože jinak to fakt nezvládnu - a dokážeš mi taky skoro nejvíc ze všech ublížit a to nedovolím. Tak si tě moc vážím. Jsi nejlepší kamarád, jakýho jsem si kdy mohla přát.

Jen prosím neodcházej.

You must protect yourself to stay strong

20. června 2017 v 0:41
Můj táta mi vždycky říkal, že je život zlej a že mi spoustu lidí bude podrážet nohy.
Moje mamka mi zase říkala, že spoustu věcí, které mě trápí jsou hlouposti, že existují horší věci.

Pravdou je, že měli oba pravdu. Z části. Člověk, který si to neprožije sám na vlastní kůži a neproseká se přes titerné problémky, kterého k smrti bolí, nepozná, co z toho je opravdový problém. Každý člověk má nějaké trápení, které mu přijde jako nejhorší na světě, i když ví, že na světě jsou horší věci, ale pokud to nezažije sám, nepochopí.

Občas přijde tma, když nejsme připravení, když nejsme stálí. Musíme to zvládnout sami, abychom byli silnější. Někdy ta bolest je tak silná, že se jí musíme zcela pohltit, protože je silnější než my. Budeme s v ní topit, každý den znovu a znovu, až se v ní naučíme plavat a tehdy budeme silnější, než kdykoliv dřív.


Pravdou je, že neustále kritizuju ostatní, jak se chovají, co by měli a co ne. Jenže kdo ví, co je správné? Kdo vždycky ví, jak se má zachovat? Kdo vždycky ví, jak se vyrovnat se svou bolestí?
Proto vždycky od spoustu věcí utíkáme? Vážně si myslíme, že nás to nedožene?

Uvědomuju si spoustu chyb, který jsem udělala, ale už je stejně nikdy nijak nezměním. Mrzí mě to. Zmeškala jsem vlak nás dvou a jestli pojede další nikdo neví. Já vlastně ani nevím, co chci. Občas si ani neuvědomuju, jak zlá dokážu být k lidem, co miluju nejvíc na světě. Někdy se vážně k lidem, které miluju chovám hůř, než k lidem, které nesnáším a vím, že to není správné a že to nemůžu ospravedlnit, ale prostě to tak je. Jenže to nemění nic na mojí bezmezné lásce.

Za poslední půl roku mi ublížilo tolik lidí, že už to nestíhám počítat. Musela jsem od sebe odtrhnout tolik lidí, na kterých mi tak šíleně záleželo. Většina z nich byla špatná, ale proč to stejně tolik bolí? Blázniví idioti, já vás milovala celým svým srdcem a vy mi za to ubližujete. Víte, já počítala, že mě někdy něko zradí nebo ublíží, ale netušila jsem, že to vážně může být taková kupa lidí.

Netušila jsem, že za jednu hezkou noc se může přihodit tolik šílených věcí. Vtipné je, že vám vždycky ublíží ti nejbližší, lidé, kteří vám budou říkat, jak jsou tu vždy při vás, lidé, kteří vás ani nenapadnou. Vždycky v tu nejmíň vhodnou dobu. Děláme to všichni. Slibujeme si hory doly, a i když jsem se snažila být férová, nešlo to.

Vlastně nevím, co mám teď dělat, mám pocit, že ve mně něco umírá, přestože se snažím být naživu. Člověk dokáže zemřít, aniž by zemřel. Jenže problém je ten, že i když moji kamarádi se snaží být s semnou, tak to nefunguje. Stejně tomu nerozumí a občas to dělají ještě horší. Což je v pohodě, chci říct, vždycky člověk zažívá trápení ve skutečnosti sám, bez ohledu na to, kolik lidí se s ním snaží soucítit. Stejně to v jádru nikoho nezajímá, protože tam padá myšlenka typu "aspoň, že se to neděje mně"

_________________________________________________________________________________________________________________
Tenhle článek píšu už asi třetím dnem a stále se snažím přijít na to, co vlastně napsat. Vlastně doufám, že to bude zase na půl vzkaz.
_________________________________________________________________________________________________________________

Zlobím se na tebe nejvíc, protože jsi srab. Zlobím se na tebe, protože je to mnohem snažší. Uhodit na mě s takovou věcí v nejdebilnějším období mýho života. Nedokážu to všechno ani vyjádřit.

Napadla mě další věc, ten řetízek, který nosíš, měl sice dříve taky moje první velká láska, ale taky právě ta mi nejvíc ublížila, od té doby se to nikomu takhle nepodařilo. Chci říct, že jsem byla nestabilní i předtím, ale teď už nemám žádnou rovnováhu, potřebuju si svůj život dát dohromady, ale nevím, kde začít.

Jestli mě miluješ a chybím ti, měli bychom toho využít dokud to jde, protože je možné, že potom se už vážně nikdy vidět nemusíme, já hodlám odjet a nikdy nevíš, co se může přihodit. Tohle je plýtvání času. Můj psycholog říkal, že občas radí lidem od sebe vypadnout třeba na 2-3 týdny, aby pochopili, jestli si budou chybět, jestli to zvládají a podobně. Občas to pomáhá daleko víc než idiotský rozchod, u kterého vlastně stejně oba nevíme, co chceme. Když to nepůjde tak to prostě nepůjde. V životě jsem touhle formou nebojovala o vztah, vlastně ani nevím, jestli vůbec mám nebo chci, ale cítím to jako poslední naději, které se nemůžu zbavit.

Na druhou stranu cítím, že se potřebuju odpoutat od všeho, potřebuju být sama se sebou nějakou dobu. Musím si všechno srovnat.

Jenže všechno se to asi dalo vyřešit jinak. Nevím.


Můžeme se tvářit, že se nás to netýká a čekat, že to život srovná za nás, ale potom se nic nezmění. Já se nechci a nehodlám se už nikdy tlačit někam, kam nepatřím, ale nikdy se nevzdávám, v tom je mezi námi rozdíl, blbýsku.

Jestli tohle čteš, tak mi napiš (zmiň se o tom), protože stejně vždycky i když si poklidně žiju dál svůj život poměrně šťastně, tak ve mně hrkne, kdykoliv mi přijde zpráva s nadějí, že mi napíšeš.

Jestli to bylo celý jen hloupý vtip, který stál za prd, tak to nechme uklouznout mezi prsty nebo bojujme.
Konce znám dobře, bývají jiný.

Chybíš mi.

Pořád si pamatuju tu scénu u mého paneláku v autě, kdy jsem se ti šíleně bála říct, že tě miluju, protože to nebudeš cítit stejně a já se ztrapním. Teď je to vlastně stejný.
Akorát předtím si mě obejmul a políbil s tím, že ses mi to taky bál říct.

________________________________________________________________________________________________________________
Na závěr chci říct, že přesto, že se mi všichni snažíte ubližovat a srážet mě, já slibuju, že se postavím na nohy, stejně jako vždycky. Nepotřebuju ve skutečnosti nikoho z vás, nepotřebuju žádnou oporu, ale až se tak stane, vyhýbejte se mi. Nikdy nikomu nepřeju nic špatnýho, ale věřím, že na každou mrchu se už někdě čeká, každá sviňárna se vám 3x vrátí a upřímně vám to nezávidím.

Najdu cestu k sobě a ke svojí sebelásce, to sobě slibuju. Ostatní můžete být s semnou a já vás můžu zahrnout vší láskou a nebo běžte prostě pryč a víckrát se neukazujte.
_________________________________________________________________________________________________________________
Já jen doufám, že pokud někdo z vás bude tenhle špatný článek číst a sám něco podobného zažívá, tak mu nepřeju nic jiného, než aby byl silný a v dané chvíli neutíkal jako zbabělec.

Občas jsou dny, kdybychom neměli hledat nikoho jiného než sebe, měli bychom být sami sobě oporou, nespoléhat se na druhé, jestli nás chytnou, když budeme padat.
Občas je dobré chránit sám sebe, abychom zůstali dál silní.


Lupus

17. června 2017 v 22:47
Chtěla jsem vás všechny seznámit s velmi vyjímečnou nemocí, která je ovšem velmi vážná a myslím, že by o ní každý měl aspoň něco vědět.
Ti z vás, co jí mají - nejste v tom sami!

Dovolte mi vám první tuto nemoc představit, abychom měli všichni přehled a potom vám povím svůj příběh.

Co je to lupus?

Chronické zánětlivé onemocnění vyznačující se vzplanutím a opětnými remisemi - lupus (lupus erythematodes) - je v anglosaských zemích nazýván "great impostor" neboli "velký podvodník", protože může způsobovat pestrou paletu příznaků kdekoli v organismu včetně kůže, kloubů, srdce, mozku a ledvin. Ženy bývají lupusem postihovány desetkrát častěji než muži .

Lupus je s největší pravděpodobností nemoc, o které jste neslyšeli. Právě proto, že je lupus komplikované onemocnění, není snadné jej diagnostikovat. Jedná se o moment, kdy tělo začne útočit na vlastní buňky a tkáně v těle. Lupus je tedy autoimunitní revmatické onemocnění, které ovlivňuje specifické části lidského těla, jako je např. nervový systém, ledviny, kůže, plíce či jiné orgány.

Závažnost lupusu závisí na tom, v jaké části těla se projeví. V některých případech tato nemoc postihuje kůži a v případě, že je postižená jen malá část, je možná konzervativní léčba. Ta spočívá v podávání nesteroidních léčiv, které dobře zabírají. V případě, že lupus napadne důležité orgány, podávají se imunosupresivní léky a kortikosteroidy, které nabízí lepší způsob léčby této nemoci.
Motýlovité zarudnutí kůže obličeje může být první známkou autoimunního onemocnění - lupus, při kterém imunitní systém napadá vlastní zdravé buňky. Různé formy léčení pomáhají zmírňovat příznaky, zpomalovat postup nemoci a posilovat celkový zdravotní stav.


CO JEŠTĚ MŮŽETE DĚLAT

Vyhýbejte se slunečnímu záření při pohybu venku a užívejte krémy s ochrannými faktory.







Hodně odpočívejte, a je-li to možné, zkuste skupinovou terapii, abyste snížili stres

Příčiny:

Když lupus udeří, dělá imunitní systém všechno špatně a vytváří abnormální buňky, které cestují po těle a napadají zdravé tkáně. Není jasné, co je příčinou tohoto stavu, ale svou roli může hrát dědičnost, pohlavní hormony nebo infekce. Nejrůznější podněty - slunění, porod, stres, léky a drogy mohou vyvolat záchvat onemocnění.

Příznaky

Tato nebezpečná nemoc má širokou škálu příznaků. Skutečné symptomy jsou závislé na části lidského těla, které jsou zasaženy. Nejčastější zdravotní problémy spojené s lupusem jsou:
  • Bolest kloubů, podobně jako je tomu u artritidy
  • Vyrážky na různých částech lidského těla
  • Některé neurologické problémy a jiné podobné zdravotní komplikace
  • Zdravotní problémy spojené s funkcí ledvin
  • Oslabený imunitní systém
Lékařští experti tvrdí, že diagnóza lupusu je vždy obtížný úkol. Je to hlavně díky tomu, že každý lupus má jiné příznaky. Většina příznaků je navíc hodně podobná revmatickým potížím, a to činí diagnózu ještě více obtížnější. Závažnost lupusu je definována podle příznaků a místa, které napadá. Podle toho se určuje i následná léčba.Pokud je lupus objeven v čas, může mít pacient normální život. V některých případech má však fatální důsledky na život pacienta, včetně závažných nežádoucích účinků.

Můj příběh



Vždycky jsem byla naprosto zdravá, nikdy jsem nebyla v nemocnici, netrpěla jsem nikdy ničím závažným, akorát jsem měla úzkostnou poruchu, nevím, jestli jsem se s ní narodila nebo jsem jen něco v minulosti špatně pochopila a od té doby se to s semnou táhne, ale téměř pořád jsem se stresovala.
Bylo mi přibližně asi 12 let, když se mi na prsu začala objevovat fialovo-růžový flek, který připomínal modřinu, zpočátku jsme tomu nepřikládali žádnou váhu, protože jsem si pamatovala, že jsem se před pár dny dostala do toho místa míčem. JENŽE ta modřina stále nemizeli, najednou to byly měsíce a z měsíců roky. V našem malém městečku mi kožní pověděl, že se jedná o jakousi nevyléčitelnou nemoc a poslal mě jen tak domu. Bála jsem se, protože člověk, když nerozumí, co se mu děje, děsí ho to.
Moje mamka to ale nevzdala, našla si nejlepšího doktora v Praze a za pár měsíců jsme ho navštívili. Ten mi pověděl, že se jedná o takzvanou sklerodermii, což je tvrdnutí kůže a celé 4 roky mě léčil jednou mastí s kortikoidy, která jediná pomáhala. Jenže tahle mastička je další svinstvo, které normální člověk může používat maximálně 3 dny a já ji musela používat téměř 4 měsíce v kuse. Sice pomáhá na danou věc, ale za to může napadat další orgány. Každý půl rok na kontrolu a jen jsme tu nemoc pozorovali. Já tu nemoc přijmula, byla součást mě a nemoci si nevybíráme.
Ale po 4 rokách mi řekl, že mi odebere část kůže na rozbor, že prý to nebude na žádnou jizvu. Po pár měsích, co jsem přijela si ale ani nepamatoval, co říkal minule a když mi nakreslil, jaký kus mi odřízne a já to uviděla, málem jsem omdlela. Neumíte si představit, jak hrozné to bylo. Přísáhám bohu, že kdyby to bylo na jakýmkoliv jiným místě, tak se tolik nebojím. Já to asi stále nedokážu popisovat, ale prostě se to stupňovalo, první jen injekce k srdci (ta byla vážně nejhorší), potom samotné odřezávání, kdy se na to můžete skoro dívat, mamka se vás vedle snaží podporovat, ale málem omdlévá. A nakonec stehy, myslela jsem, že mi vyrve srdce, fakt to bylo šílený, nikde jinde to snad nebylo horší. Když jsme přijeli znovu a vyndaval mi stehy, byl z toho tak vynervovaný, že mi i jeden steh přetrhnul a zůstal uvnitř, což samozřejmě musel znovu vyndavat a to byla další vlna bolesti. Nakonec po tom všem se ukázalo, že se jedná o lupus a že musím do vedlejší nemocnice k největší "kapacitě" Česka. Mysleli jsme si, jak máme vyhráno a že je to dobrá zpráva, nevěděli jsme, že je to ještě horší. Před všemi medikami, doktory, sestričkami jsem musela ukazovat prsa, aby mi bylo řečeno, že se jedná skutečně o lupus. Pamatuji si, jak ten doktor s naprosto mrtvým, bezcitným výrazem řekl, že když se to hodně zhorší, tak mi doporučuje antimalárika, u kterých ale hrozí oslepnutí.
Pak jsem skončila několik dní v nemocnici na testech, jestli se jedná jen o kožní lupus nebo o systémový, který právě napadá orgány.
Snad díkybohu to byl/je jen ten kožní.

Jenže od té doby mám vlastně úplně zbytečně obrovskou jizvu na prsu. Pan doktor mi totiž před řezáním zapomněl říct, že musím mastičku vysadit. Proto mi nabízel další řez, který jsem odmítla a ten "kapacita" mě v tom díkybohu podpořil.

Neumíte si představit, jaký horor a stres to byl. Nikdy z doktorů nám totiž nebyl nikdy schopen přesně vysvětlit, co to je. Všichni mluví v latinských názvech nebo někteří dokonce ani sami nevědí, co dělat nebo co to vlastně je. (S tím se setkala v nemocnici, kdy jsem na každé vizitě musela dalším doktorům vysvětlovat, o co jde.

Nemůžu s tím ani na sluníčko, protože to celé napuchne, takže adios odhalování. Svým způsobem mě to občas omezuje, na tu jizvu se do teď nemůžu pořádně ani podívat, natož dotknout. Myslím, že to bude hlubší jizva. Ta, která nemá s kůží nic společného.

Občas jsem podporovaná i tímto lupusem, takže moje nervová soustava je vážně nestabilní. Ale nikdy jsem to nevzdala, spíš mě hrozně mrzí, že jsou něktěří lidé tak lhostejní, proto chci, abyste o tom všem věděli. To, že o tom nemluvíme nebo to neznáme, neznamená, že to neexituje. A až vám jednou nějaký nešťastník poví, že má lupus, uvidíte, jak mu změníte život, už jen tím, že budete vědět, co to je. Budete pro něj tvořit jistotu. Nebude se cítít sám, protože já například v mém okolí neznám vůbec nikoho, kdo něco takové měl.

Nikdy se z toho nevyléčím, ale mám okolo sebe lidi, kteří mi byli vždycky oporou a já už nemám strach.

Společně jsme silnější!


Jedovatá slova

11. června 2017 v 13:00
Momentálně si říkám, jak vlastně člověk může mít rád sám sebe, když od svého "vybraného" okolí slyší nevkusné poznámky na své tělo. Nemám takové lidi ráda. Bohatě stačí, když naberete pár kilo navíc a nikdo se vás nebude ptát, proč tomu tak jak je, všichni uvidí jen to, co budou chtít,převážně je to vždycky proto, že jsme přeci nenažraní nebo líní a nic neděláme. Nikoho už nenapadne, že je to možná proto, že daný člověk prožívá nejhorší dny v jeho životě. Pak už bohatě stačí, když o sobě začnete pochybovat a objeví se nějaký vtipálek (a ten se vždycky objeví). Občas přemýšlím, jestli jsou ti lidé tak hloupí, zakomplexovaní nebo jednoduše debilní.

Přeženu to na fakt hrozném příkladě a budu doufat, že pochopíte pointu. Když někomu někdo zemře, budete si z něj dělat nemístné vtípky? Nebudete, protože se to nehodí. Tak mi řekněte, proč takhle někdo ubližuje lidem v jiných věcech. Podle mně jsme krásní všichni a to jestli se někomu něco nebo někdo nelíbí je čistě jen jeho vlastní problém, nad kterým by se měl zamyslet on sám a ne svými poznámkami ubližovat ostatním.

Často to bývají lidé, kteří si to ani neuvědomují, myslejí si prostě, že jsou vtipní. Obvykle to bývá od těch nejbližších a jak si potom ten neustále napadaný člověk má budovat nějaké sebevědomí? Měli bychom si spíš navzájem říkat více lichotek než naopak, protože trápení má každý až až.

Já to teď šíleně odsuzuji, protože jsem přesně v té situaci. V období, kdy je mi nejhůř, ale nedávám to tak znát, mi ubližují moji nejbližší, buď slýchám, jak je někdo hezčí a jak já mám tohle a tohle.
To se přeci nedělá. Poprvé za celou dobu své existence mám komplexy, mám co dělat, abych se vůbec najedla, abych náhodou nebyla ta ošklivá osoba, kterou mi neustále ukazuje moje mysl. Mám problém vyjít ven, protože vidím spoustu lidí s krásnými postavami a já si najednou přijdu šílená. Přitom já nikdy neměla ošklivou postavu, tím chci poukázat, jak slova mohou být jedovatá, dokáží zničit člověka, udělat z něj něco, co vlastně vůbec není.

Přemýšlejte o tom, pomáhejte svým nejbližším. Říkejte si, jak jste krásní a jak moc se máte rádi.
Stojí to za to.

Milovaný vzkaz

11. června 2017 v 0:00
Začínám tu teď psát ve formě vzkazů a kouzelný na tom je, že ten, kdo hledá, si tu vzkaz najde.

Píšu jsem hlavně další vzkaz proto, protože se mi moc líbilo, když se pomocí mého jednoho článku, který sis stihl přečíst dřív, než jsem ti ho poslala, dalo všechno zpátky do normálu a je to nádherný. Moc si vážím toho, že si to dokázal přijmout a změnit to tak, abychom se měli krásně, že si se o mně zajímal a našel sis ten článek dřív. To mě ujišťuje akorát v tom, jak dokonalý jsi.

Fakt si mě dostal!

Žádný kluk pro mě nedokázal udělat tuhle změnu, vždycky jsme dál byli v napětí a v očekávání, co přijde dál. Kdo vystřelí dřív. Vážně před tebou smekám, protože vím, že to semnou nemáš lehké. Víš, po všech těch hádkách jsem si myslela, že už se jistě blíží konec, v těhle chvílích se už začínám stahovat, abych ušla větším zraněním, ale dokázal si mi, jak moc to s semnou myslíš vážně a já bych ti to ráda opětovala. Dokázal si mi, že to může být mnohem hezčí, pokud se budeme snažit a já doufám, že nám to vydrží, protože další kolotoč teď nezvládnu.

Neříkám, že to odteď budeš mít s semnou vyhraný, ale jednodušší to být může. Trápí mě v tomhle období daleko víc věcí, protože mám pocit, že všechny moje úzkosti jsou zhmotněný, takže potřebuju, abys byl víc chápavý a já tu budu pro tebe taky. Musíme fungovat jako tým. Musíme si odpouštět uklouznutí a neslibuju, že se navždy vyhneme hádkám, ale podívej, i když nám tahle hádka přinesla spoustu ouvej pocitů, tak dokázala taky to, že jsem se do tebe znovu a ještě víc zamilovala. Chci být pro tebe přesně ta, kterou ve mně vidíš. Jen teď potřebuju chvíli ujišťovat, že to já jsem ta jediná, protože jsem pitomeček.

Už nechci žádné hádky, chci si užívat každou chvilku s tebou, protože je to všechno nadherný a já o to nechci přijít.

Jak znělo naše heslo dřív:

Milujme se a všechna trápení hoďme za hlavu!

Kam dál