Pro všechny bojovníky!!♥

29. září 2017 v 22:26
Lidičky!
Mám výzvu pro všechny, kdo mají úzkostlivé stavy, panické ataky, trápení.

Vzhledem k Vaším ohlasům, když píšu o mé úzkosti jsem se rozhodla založit si speciální email, kde bych byla moc ráda, kdybyste mi psali Vaše příběhy, případně Vaše trapení, kdy jsem ochotná s Vámi vše řešit případně pomoct, protože a jelikož sama moc dobře vím, jaké to je.
Vaše komentáře jsou naprosto úžasné a ani nevíte, jak moc pomáháte vy mně♥

Díky Vám zjišťuju, že na světě behá spoustu lidiček jako jsem já a spoustu lidiček, kteří třeba teprve začínají mít panické ataky či úzkosti jako takové a chtěla bych pomoct. Sama moc dobře vím, že síla lidí, kteří si takové věci taky prožívají je daleko mocnější než síla psychologů.

V budoucnu mám jistě v plánu zorganizovat slet lidí, kteří mají takové problémy a rozhodně bychom si mohli pomoct navzájem a rozhodně se sami o těchto stavech naučit víc.

Chodím minimálně 5 let k psychologovi, ale teprve až komunikace s ostatními lidmi, kteří trpí stejnými stavy, mi začala opravdu pomáhat, protože nám všem to dodává více síly, protože víme, že v tom nejsme sami!

Pomožme lidem, kteří se třeba teprve sami poznávájí, jsou zmatení a neví, co se s nimi děje. Sama jsem si na začátku svých úzkostí prožila stavy, kdy jsem si myslela, že jsem blázen, protože mě nikdo nechápal a při úzkostlivých atakách, kdy ztrácíte kontrolu nad sebou samými, jsem o tom byla téměř přesvědčena. Což je samozřejmě nesmysl.
Mnohokrát jsem hledala různé diskuze a lidičky, co by pochopoli, ale bohužel jsem je našla ztěží, takže vyvolávám lavinu a doufám, že pomůžete nejen mě tím, že to budete šířít dál, ale hlavně ostatním, aby na světě bylo daleko více úsměvů a radosti, než našich ošklivých stavů!!!

Tohle je vzkaz pro všechny bojovníky, kteří v sobě najdou odvahu.

Loučím se vší láskou světa♥

bojujeme-za-lepsi-svet@seznam.cz
 

Úzkostlivé bláznoviny

25. září 2017 v 22:15
Probuďte se do sychravého rána plného krušných, bolavých myšlenek. Všude je tma, nevíte, kde jste, noční můry vás málem dostaly, ale vy moc dobře víte, že ty právé noční můry vás teprve čekají. Snažíte se dělat vše, co vás baví a snažíte se cítit dobře, jenže si představte, kdyby najednou chvilky štěstí přestaly existovat a vy se neustále začali probouzet v tom jednom stejném sychravém ránu, bez odpočinku, neustále ve stresu, kruhy pod očima a málo spánku po celý zbytek vašeho života. Jaký je to pocit?

A teď mi řeknětě jaké to je probouzet se každý den s radostí, že vás čeká něco skvělého nebo se alespoň probouzíte naprosto klidní a zůstáváte tak po celý den (vynechejme nějaké malé přeháňky). Já takový pocit neznám. Když už takový pocit prožiju, jsem nejšťastnější člověk na světě a dělám sluníčko všem lidem okolo mě, ale po zbytek živůtka jsem neustále ve střehu, ve stresu. Trpím totiž úzkostmi a občas se to prolíná až z panickými ataky.

Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem špatná, protože jsem se pohybovala okruhu lidí, kteří tomu nerozuměli nebo mi naopak ještě více přidělavali starosti a nechápali, co se s semnou děje. Hodněkrát jsem byla za to odsuzována, což je jistým způsobem v pořádku, protože člověk, který něco takového nezažil, tak málokdy pochopí, tedy to jsem si do teď myslela, ale zjistila jsem, že i tak existuje pár lidiček, kteří jsou natolik vnímaví, že mě přijmuli i takovou "jaká nejsem". Slýchala jsem "jsi dokonalá, až na ty tvoje úzkosti" a já si myslela, jak je to dokonalá lichotka nebo "znovu jsem se zamiloval do tebe i s úzkostmi". Lidičkové, přišla jsem na jednu důležitou věc, to jaká jsem já je rozdíl, to jaká jsem, když mám úzkost nemůžete brát jako mě samotnou, nemůžete semnou jednat o něčem důležitém, protože se sama peru o kontrolu svého těla. Chápeme? Pokud je to těžké si pochopit, představte si člověka posedlého démonem, horkotěžko byste s takovým člověkem mluvili normálně. Když je někdo schizofrenik, jak mu vysvětlíte, co je reálné? Chápete, co tím myslím? Existuje miliarda věcí, o kterých nemáme ani ponětí, ale to neznámená, že nemůžeme být vnímavější a chápavější ke svému okolí.
Já třeba hodně často přestavám vnímat realitu a hodně často nevím, co to vlastně je.

Představte si, že máte nádherný večer se svou drahou polovičkou a v televizi na vás vybafne hloupý obrázek nebo vaše polovička řekne hloupý vtip a vám se ze vteřiny na vteřinu obrátí život, přestanete vnímat realitu, zvýší se vám tep, nemůžete dýchat a cítíte jen paniku, cítíte se ohroženě, jako malé dítě, které nechápe vůbec nic, jen čekáte hrozbu, která pochopitelně nepřijde. V horším případě se válíte někde po zemi, nemůžete pobrat dech, zalykáte se, mlátíte okolo sebe, mlátíte sebe, škrtíte sebe, protože nevíte, co děláte, nemáte kontrolu, prožíváte absolutní horor, na který se jiní lidé koukají v kinech. Když přijdete k sobě lidé na vás koukají jako na blázna, vy na svých rukou vidíte škrábance, vaše polovička je naštvaná a vy nevíte, co se pořádně stalo. Občas je to pěkně nepříjemné.
Bylo těžké pro mě chodit i do školy, protože tam mě moje myšlenky napadaly nejvíce a jak řekl jeden moudrý muž, když máte neustále nelogický strach z něčeho, jste neustále 24h v napjetí a čekáte, co se stane, jak vůbec můžete mít nějaké sebevědomí, když si nejste jistí ani realitou? Takže jsem to nikde neměla jednoduché.

Řekněte mi, jak dokázat člověku, že trpíte víc než to vypadá?
Spousta lidi vám řekne "přestaň být tak dramatická, moc to bereš, proč si zase taková" jenže já taková nejsem.

Můj psycholog mi jednou řekl, stačí, když jednou poznáš vnímavého člověka.
Musela jsem čekat 19 let a projít si nejhoršími stavy mýho života, než jsem potkala člověka, kterýmu to přijde naprosto normální a ještě mi je oporou. Najednou slýchám "tobě neni zase dobře, viď?, pro mě jsi dokonalá". Člověka, který je schopný s semnou prožít večer v křečích ve ustavičným objetí dokud se neuklidním a neusnu a potom mě políbí na čelo a řekne mi, že si s tim nemám dělat hlavu, že jsem stejně dokonalá a že od toho tady je. Je pro mě vážně dar.
Člověk, který vám během hysterického pláče vysvětlí, proč vlastně pláču a jak funguje moje úzkost lépe než můj psycholog, to je zázrak. Zázrak, který jsem si přivolala do svého života (o tom ale příště).

Nyní už vím, že existuje spousta lidí, co si prožívají to samé a chci, aby věděli, že vždycky se to zvládnout. I když máte občas pocit, že umíráte a že už další krok nezvládnete, je to znamení, že těch kroků uděláte ještě milion. Udělejme ze svého handicapu výhodu, naše trápení užitečné, radujme se z každé výhry nad sebou samými a nenechme se odradit prohrami, protože občas i ta úzkost se musí projevit, nemůžeme bránit všemu, ale moc vám přeju, abyste okolo sebe nachytali, co nejvíce lidiček, kteří vám budou nosit jen světlo a budou vás vnímat. Vždycky budeme malí bojovníci.

Nevěřme každé myšlence, která nás napadne.♥

A vy blázínci, kteří jen čtete mezi řádky, prosím, přemýšlejte o tomto článku, pomožme ostatním. Už jen to, že se snažíte druhého opravdu pochopit je neuvěřitelně mocné.

Přeji vám všem hodně síly a krásné dny

Vše je jedno

4. července 2017 v 13:18
Měli bychom častěji chodit do lesů.
Mnozí vás byste byli překvapení, jaký lék to je.

Je to místo, kde vás to přijme bez předsudků úplně automaticky, bez ohledu na to, co jsme nebo co si myslíme, že jsme.

Někteří z vás určitě museli zažít ten absolutní útlum veškeré bolesti, kterou jste pociťovali předtím, než jste do lesa vstoupili, najednou jste byli pochopení. Jakoby na ničem kromě nás nezáleželo nebo naopak záleželo dokonale na všem. Kolikrát se mi stalo, že jsem tam běžela jako únik před celičkým světem nebo jsem se chtěla vyplakat, ale najednou to nešlo, tam jsem najednou byla naprosto vyrovnaná a klidná, což mě rozčilovalo a nechápala jsem, jak je to možné.
Za sebe můžu říct, že tam se doopravdy cítím sama sebou, protože je tam klid a vy se můžete soustředit jen na to, co je teď. Dokážete tam být doopravdy v přítomným okamžiku, pokud se tím necháte zcela pohltit. Celá příroda je sama o sobě dokonalá a nikdy si neřeknete, že je na tomhle stromě, šišce nebo jehličí něco špatně, že by měli vypadat jinak, berete to jako samozřejmost, že takhle vypadá, protože takhle je to dokonalé. Jednou se tam nad tím zamyslete, lehněte si do trávy a přijměte aspoň na malou chvilku sami sebe, protože si to zasloužíme. Užívejte si ten moment neuvěřitelného štěstí, té nekonečné lásky, která je jen vaše. Procitněte!


V lese zažíváme pocit, který nám téměř žádný člověk nedá. Neustále slýcháme ať už z médii nebo od zakomplexovaných blbců, jací máme být a jak je to správně. Upravujeme přírodu podle našich představ, protože tady nemůže být strom, zasadíme ho tady, to bude lepší. Jenže příroda si stejně vždycky poradí a udělá si vše podle její představy, nic jí nezastaví. Chápete?

Buďte tou přírodou. Jste dokonalí všichni, ať jste, jací jste.

 


Rozloučení mého já

30. června 2017 v 0:05
Poslední dobou mě nic nenaplňuje víc, než láska pravých kamarádů. Stojí to za to.

Když uděláte nějvětší pitomu světa a myslíte si, že jste ti nejhorší, ale oni vás obejmou a vy cítíte tu podporu, je to jako lavina. Když jedete v autě se staženým okýnkem, rádio na plné pecky s hrajícími češkými klišé písničkami a vy máte všichni vyrvané hlasivky společně s emocemi. A když si myslíte, že už je konec, tak vás vyvezou na to nejvyšší místo, kde vídíte každičké světýlko ve městě společně s miliardou hvězd.
Tak moc je někonečná moje láska k nim.

Pravdou je, že jsem smutná, tancuju na hranici smutku a štěstí, ale nikdy jsem se necítila silnější. Spoustu věcí mi za poslední dlouhou dobu ublížilo, bylo toho tolik, že jsem nakonec přestala cítit veškerou tu bolest, byla spíš už jen otupělostí, protože každá rána vás posilní, učiní vás takovým, jakým budete po další zbytek života.

Budu se stěhovat s lidmi, které miluji, budu mít skvělou práci a kočku, kterou si poslední dobou tak moc přeju. Udělám si život, o jakým jsem si vždycky snila. Nemám sice absolutně žádnou podporu tam, kde bych měla mít, ale to nevadí, zvládnu to. Moc bych si přála, aby vás nikdy neodradilo nic od vašeho snu. Věřte mi, že to nebude zpočátku jednoduchý, ale stojí to za to.

Nepotřebujeme ve skutečnosti nikoho o koho se opřít, divili byste se, kolik síly v nás ve skutečnosti je.

Hrozně mě mrzí, že jsem za poslední dobu zase spadla tak nízko, že jsem se musela srovnávat se všemi, přišla jsem si nehezká, pochroumaná a špatná, protože ten, kdo mě zná, tak ví, že dokážu být velmi emotivní a není to semnou snadné. Ono vám totiž ani moc nepřidá, když vás v tu dobu začnou naprosto hloupí lidé, kteří umí akorát šlapat po svým vlastním štěstí, trápit. Smutný je,že jsem si vážně kvůli těm nejbližším lidem vážně myslela tohle. Všichni si říkáme, jak jsme tolerantní, ale do jaké míry? Když se před vámi začne hroutit člověk plný emocí, necháte ho být a odsoudíte ho za špatného?
V životě po mně šlapalo tolik lidí a já si to nechávala líbit, vlastně jsem po sobě šlapala i já sama, že jsem si vytvořila vlastní morální zásady, kterých se držím, protože už to nikdy nechci znovu zažít. Tak promiňte.
ALE:
Jednoho večera, když jsme seděli s našimi (teď už bývalými přáteli) v baru, poprvé jsem svoje emoce vypustila pro dobro věci, abych se zastala svého nejlepšího kamaráda, kterýho pomalu šikanovali. Jo asi fakt dokážu být pěkná semetrika, ale řekli si o to hoši. Asi jsem přišla na způsob, jak se z toho všeho vymotat a získat nad sebou konečně kontrolu.

Nebylo asi fér zatahovat spoustu lidí do mého života, když sama jsem v něm měla bordel, i když jsem je milovala. Ale myslím, že vzdávat se člověka, kterého milujete, protože to není tak, jak jste si představovali je zbabělství. Opustit někoho, o kom stejně musíte aspoň na minutu v mizerných částech vašeho dne myslet. Není fér opustit někoho, kdo vás v tu chvíli potřeboval a nechat ho v čekání, jestli to bude zase dobrý, protože vás stále miluje.
Brzy všem zmizím ze života, protože nemám zatím v plánu se už jakkoliv zpět vracet. Možná by měli ti dotyční využívat poslední 2 měsíce, i když si sama myslím, že neví, co chtějí. To je škoda.
Mě každé odloučení posiluje, sice jsem z toho smutná, ale jsem na to zvyklá, takže nepromrhej svojí poslední příležitost, protože znovu se už nenaskytne. Není to asi fér, ale četla jsem dnes tweet "odešel jsi v době, kdy jsem tě nejvíc potřebovala" a když si představím zpětně tu noc, jak jsem byla zlomená, opilá a vůbec jsem nemohla nic ovlivnit, najednou nemám slov.
Tím nechci nikoho urazit, kdo by to mohl a nemusel číst. Nejde moc urážet někoho, koho máte rádi.

Proč vlastně všechno odkládáme? Mrháme tak časem, který je důležitý a ztrácíme lidi, kteří pro nás jsou důležitý jen proto, že máme čas, ale existuje jen TEĎ A TADY.
Prosím vás, nepromrhejte svůj čas.
Milujte se, protože můžete
netrapte se, protože máte být šťastný
odpouštějte, protože to jediná cesta vykoupení, samotná nenávist bude ve skutečnosti trýznit vás, ne tu druhou osobu
žijte, nepřežívejte - využíjte každý svůj nádech a výdech
milujte sami sebe, protože nic není důležitější, než láska k sobě,pak skutečně začne být vše dobré

Milujme sebe, ne proto, že potkáme na ulici kluky, kteří špitají, jak jste krásná, ale protože jsme a tohle pro nás není žádnou novinkou. Protože jsme nádherní i se svými mizernými stavy.

Protože jediná osoba, která nás může skutečně udělat šťastnými, jsme my sami.
Snad nalezneme tu správnou cestu, kam pokračovat dál.


Dnešní večer

22. června 2017 v 1:22
Dnešní den byl svým způsobem kouzelný.

Večer předtím jsem napsala svému nejlepšímu kamarádovi o tom, jak mi je špatně, ale dál jsem to nechtěla rozebírat a šla jsem spát. Ráno jsem se probudila a ten blbec přijel až z Prahy přímo k mému baráku a vytáhl mě i dalšího kamaráda na různé výlety. Tohle jsem potřebovala. Najednou bylo všechno kompletní.

Pravdou je, že s semnou není občas lehký ani kamarádit, ani chodit, protože mám vysoké nároky a málokdo to dává. Ale za svoje kamarády bych se fakt obětovala. Dnes jsem málem vzteky přelítla stůl, abych bránila mého kamaráda, takže místo poklidného zakončení u skleničky vína či piva z toho vznikla hádka a můj odchod, načež jsme pak 4 broken lidi objevili nový luxusní bar s dýmkou těsně před zavíračkou a zakončili to pod širým nebem, kde jsme každý jen mluvili a mluvili. Mělo to kouzlo. Něco nás tam drželo pospolu. Je zajímavý, jak naprosto odlišní lidé vedle sebe může něco držet pospolu a bavit se úplně o všem, co se jim honí hlavou.

Jediný kluk, který ode mě nikdy neutekl a měl nejvíc důvodů, protože jsem ho několikrát odháněla, je můj nejlepší kamarád. Stejně jak to řekl on " nikdy se mě nezbavíš, jsem jak tvoje klíště". Což jsem konstatovala spíš jako štěnice, protože klíštěte se dá zbavit snadno. Bylo to vždycky v době, kdy mě šíleně naštval a já mu vyhrožovala, že už ho nechci vidět. Pokud se dá vážně říct, že milujeme své přátelé, tak tě miluju, protože po to všem, co jsme si spolu prožili, jsi stále semnou. Zažil si snad všechny moje rozchody, moje emoční výlevy a nikdy ses ke mně neotočil zády. Takže vlastně, i když ti nadávám a vyčítám ti všechno, co jsi udělal a jaký občas jsi, tak to nemění podstatu a to co děláš ve chvíli, kdy je mi špatně. Pravdou je, že ztratit tebe by mě asi zlomilo víc než jakýkoliv rozchod.

Pamatuju si, jak si se o mně staral na mém plese, přes všechny kluky a přes všechno, co se přihodilo, byl jsi tam a já věděla, že můžu jít za mým Honzíkem. Nebo když jsme šli z jiného plesu a já se děsně naštvala a utíkala pryč a ty jediný si běžel za mnou a doprovodil mě až domů. Když jsem se dnes večer rozčílila (spíš bych to nazvala emočně přeplnila po všem) a odešla pryč a ty jsi zase jako jedinej běžel bez rozmyslu za mnou, i přesto, že jsem ti řekla spoustu zlých věcí a házela tvoje věci.
Neodešel jsi.

Kéž bych ti mohla vyjádřit jak mi chybí ten Honzík, kterým jsi byl. Nedokážu přijmout tohle tvoje JÁ. Pravdou je, že ani já nejsem stejná a to se mezi námi pořád tluče. Mrzí mě to, tak moc.

Achjo, tohle píšu v slzách, takže jsem asi dnešní večer moc hrdinsky nezvládla.

Zajímavé ale je, že i když jsi občas v době, kdy jsem rozčilená a chci být sama skoro až dotěrný, jsi semnou a dokážeš se občas zachovat tak, jako to nikdo nedokázal. Vážně. Dokonce nechápu, jak můžeš být pořád klidný.

Koukej jak naše přátelství je silný, protože já neznám nikoho, kdo by se neustále hádal a nerozešel se. Chci abys věděl, že si vždycky budu cenit našeho přátelství, i když to neni lehký. Chci abys věděl, že si vždycky budu pamatovat, co si pro mě udělal.

I když jsi občas vážně velkej blbec a i když všechny ty věci, který jsem řekla dnes myslela vážně a doufám, že o nich budeš přemýšlet, protože jinak to fakt nezvládnu - a dokážeš mi taky skoro nejvíc ze všech ublížit a to nedovolím. Tak si tě moc vážím. Jsi nejlepší kamarád, jakýho jsem si kdy mohla přát.

Jen prosím neodcházej.

You must protect yourself to stay strong

20. června 2017 v 0:41
Můj táta mi vždycky říkal, že je život zlej a že mi spoustu lidí bude podrážet nohy.
Moje mamka mi zase říkala, že spoustu věcí, které mě trápí jsou hlouposti, že existují horší věci.

Pravdou je, že měli oba pravdu. Z části. Člověk, který si to neprožije sám na vlastní kůži a neproseká se přes titerné problémky, kterého k smrti bolí, nepozná, co z toho je opravdový problém. Každý člověk má nějaké trápení, které mu přijde jako nejhorší na světě, i když ví, že na světě jsou horší věci, ale pokud to nezažije sám, nepochopí.

Občas přijde tma, když nejsme připravení, když nejsme stálí. Musíme to zvládnout sami, abychom byli silnější. Někdy ta bolest je tak silná, že se jí musíme zcela pohltit, protože je silnější než my. Budeme s v ní topit, každý den znovu a znovu, až se v ní naučíme plavat a tehdy budeme silnější, než kdykoliv dřív.


Pravdou je, že neustále kritizuju ostatní, jak se chovají, co by měli a co ne. Jenže kdo ví, co je správné? Kdo vždycky ví, jak se má zachovat? Kdo vždycky ví, jak se vyrovnat se svou bolestí?
Proto vždycky od spoustu věcí utíkáme? Vážně si myslíme, že nás to nedožene?

Uvědomuju si spoustu chyb, který jsem udělala, ale už je stejně nikdy nijak nezměním. Mrzí mě to. Zmeškala jsem vlak nás dvou a jestli pojede další nikdo neví. Já vlastně ani nevím, co chci. Občas si ani neuvědomuju, jak zlá dokážu být k lidem, co miluju nejvíc na světě. Někdy se vážně k lidem, které miluju chovám hůř, než k lidem, které nesnáším a vím, že to není správné a že to nemůžu ospravedlnit, ale prostě to tak je. Jenže to nemění nic na mojí bezmezné lásce.

Za poslední půl roku mi ublížilo tolik lidí, že už to nestíhám počítat. Musela jsem od sebe odtrhnout tolik lidí, na kterých mi tak šíleně záleželo. Většina z nich byla špatná, ale proč to stejně tolik bolí? Blázniví idioti, já vás milovala celým svým srdcem a vy mi za to ubližujete. Víte, já počítala, že mě někdy něko zradí nebo ublíží, ale netušila jsem, že to vážně může být taková kupa lidí.

Netušila jsem, že za jednu hezkou noc se může přihodit tolik šílených věcí. Vtipné je, že vám vždycky ublíží ti nejbližší, lidé, kteří vám budou říkat, jak jsou tu vždy při vás, lidé, kteří vás ani nenapadnou. Vždycky v tu nejmíň vhodnou dobu. Děláme to všichni. Slibujeme si hory doly, a i když jsem se snažila být férová, nešlo to.

Vlastně nevím, co mám teď dělat, mám pocit, že ve mně něco umírá, přestože se snažím být naživu. Člověk dokáže zemřít, aniž by zemřel. Jenže problém je ten, že i když moji kamarádi se snaží být s semnou, tak to nefunguje. Stejně tomu nerozumí a občas to dělají ještě horší. Což je v pohodě, chci říct, vždycky člověk zažívá trápení ve skutečnosti sám, bez ohledu na to, kolik lidí se s ním snaží soucítit. Stejně to v jádru nikoho nezajímá, protože tam padá myšlenka typu "aspoň, že se to neděje mně"

_________________________________________________________________________________________________________________
Tenhle článek píšu už asi třetím dnem a stále se snažím přijít na to, co vlastně napsat. Vlastně doufám, že to bude zase na půl vzkaz.
_________________________________________________________________________________________________________________

Zlobím se na tebe nejvíc, protože jsi srab. Zlobím se na tebe, protože je to mnohem snažší. Uhodit na mě s takovou věcí v nejdebilnějším období mýho života. Nedokážu to všechno ani vyjádřit.

Napadla mě další věc, ten řetízek, který nosíš, měl sice dříve taky moje první velká láska, ale taky právě ta mi nejvíc ublížila, od té doby se to nikomu takhle nepodařilo. Chci říct, že jsem byla nestabilní i předtím, ale teď už nemám žádnou rovnováhu, potřebuju si svůj život dát dohromady, ale nevím, kde začít.

Jestli mě miluješ a chybím ti, měli bychom toho využít dokud to jde, protože je možné, že potom se už vážně nikdy vidět nemusíme, já hodlám odjet a nikdy nevíš, co se může přihodit. Tohle je plýtvání času. Můj psycholog říkal, že občas radí lidem od sebe vypadnout třeba na 2-3 týdny, aby pochopili, jestli si budou chybět, jestli to zvládají a podobně. Občas to pomáhá daleko víc než idiotský rozchod, u kterého vlastně stejně oba nevíme, co chceme. Když to nepůjde tak to prostě nepůjde. V životě jsem touhle formou nebojovala o vztah, vlastně ani nevím, jestli vůbec mám nebo chci, ale cítím to jako poslední naději, které se nemůžu zbavit.

Na druhou stranu cítím, že se potřebuju odpoutat od všeho, potřebuju být sama se sebou nějakou dobu. Musím si všechno srovnat.

Jenže všechno se to asi dalo vyřešit jinak. Nevím.


Můžeme se tvářit, že se nás to netýká a čekat, že to život srovná za nás, ale potom se nic nezmění. Já se nechci a nehodlám se už nikdy tlačit někam, kam nepatřím, ale nikdy se nevzdávám, v tom je mezi námi rozdíl, blbýsku.

Jestli tohle čteš, tak mi napiš (zmiň se o tom), protože stejně vždycky i když si poklidně žiju dál svůj život poměrně šťastně, tak ve mně hrkne, kdykoliv mi přijde zpráva s nadějí, že mi napíšeš.

Jestli to bylo celý jen hloupý vtip, který stál za prd, tak to nechme uklouznout mezi prsty nebo bojujme.
Konce znám dobře, bývají jiný.

Chybíš mi.

Pořád si pamatuju tu scénu u mého paneláku v autě, kdy jsem se ti šíleně bála říct, že tě miluju, protože to nebudeš cítit stejně a já se ztrapním. Teď je to vlastně stejný.
Akorát předtím si mě obejmul a políbil s tím, že ses mi to taky bál říct.

________________________________________________________________________________________________________________
Na závěr chci říct, že přesto, že se mi všichni snažíte ubližovat a srážet mě, já slibuju, že se postavím na nohy, stejně jako vždycky. Nepotřebuju ve skutečnosti nikoho z vás, nepotřebuju žádnou oporu, ale až se tak stane, vyhýbejte se mi. Nikdy nikomu nepřeju nic špatnýho, ale věřím, že na každou mrchu se už někdě čeká, každá sviňárna se vám 3x vrátí a upřímně vám to nezávidím.

Najdu cestu k sobě a ke svojí sebelásce, to sobě slibuju. Ostatní můžete být s semnou a já vás můžu zahrnout vší láskou a nebo běžte prostě pryč a víckrát se neukazujte.
_________________________________________________________________________________________________________________
Já jen doufám, že pokud někdo z vás bude tenhle špatný článek číst a sám něco podobného zažívá, tak mu nepřeju nic jiného, než aby byl silný a v dané chvíli neutíkal jako zbabělec.

Občas jsou dny, kdybychom neměli hledat nikoho jiného než sebe, měli bychom být sami sobě oporou, nespoléhat se na druhé, jestli nás chytnou, když budeme padat.
Občas je dobré chránit sám sebe, abychom zůstali dál silní.


Lupus

17. června 2017 v 22:47
Chtěla jsem vás všechny seznámit s velmi vyjímečnou nemocí, která je ovšem velmi vážná a myslím, že by o ní každý měl aspoň něco vědět.
Ti z vás, co jí mají - nejste v tom sami!

Dovolte mi vám první tuto nemoc představit, abychom měli všichni přehled a potom vám povím svůj příběh.

Co je to lupus?

Chronické zánětlivé onemocnění vyznačující se vzplanutím a opětnými remisemi - lupus (lupus erythematodes) - je v anglosaských zemích nazýván "great impostor" neboli "velký podvodník", protože může způsobovat pestrou paletu příznaků kdekoli v organismu včetně kůže, kloubů, srdce, mozku a ledvin. Ženy bývají lupusem postihovány desetkrát častěji než muži .

Lupus je s největší pravděpodobností nemoc, o které jste neslyšeli. Právě proto, že je lupus komplikované onemocnění, není snadné jej diagnostikovat. Jedná se o moment, kdy tělo začne útočit na vlastní buňky a tkáně v těle. Lupus je tedy autoimunitní revmatické onemocnění, které ovlivňuje specifické části lidského těla, jako je např. nervový systém, ledviny, kůže, plíce či jiné orgány.

Závažnost lupusu závisí na tom, v jaké části těla se projeví. V některých případech tato nemoc postihuje kůži a v případě, že je postižená jen malá část, je možná konzervativní léčba. Ta spočívá v podávání nesteroidních léčiv, které dobře zabírají. V případě, že lupus napadne důležité orgány, podávají se imunosupresivní léky a kortikosteroidy, které nabízí lepší způsob léčby této nemoci.
Motýlovité zarudnutí kůže obličeje může být první známkou autoimunního onemocnění - lupus, při kterém imunitní systém napadá vlastní zdravé buňky. Různé formy léčení pomáhají zmírňovat příznaky, zpomalovat postup nemoci a posilovat celkový zdravotní stav.


CO JEŠTĚ MŮŽETE DĚLAT

Vyhýbejte se slunečnímu záření při pohybu venku a užívejte krémy s ochrannými faktory.







Hodně odpočívejte, a je-li to možné, zkuste skupinovou terapii, abyste snížili stres

Příčiny:

Když lupus udeří, dělá imunitní systém všechno špatně a vytváří abnormální buňky, které cestují po těle a napadají zdravé tkáně. Není jasné, co je příčinou tohoto stavu, ale svou roli může hrát dědičnost, pohlavní hormony nebo infekce. Nejrůznější podněty - slunění, porod, stres, léky a drogy mohou vyvolat záchvat onemocnění.

Příznaky

Tato nebezpečná nemoc má širokou škálu příznaků. Skutečné symptomy jsou závislé na části lidského těla, které jsou zasaženy. Nejčastější zdravotní problémy spojené s lupusem jsou:
  • Bolest kloubů, podobně jako je tomu u artritidy
  • Vyrážky na různých částech lidského těla
  • Některé neurologické problémy a jiné podobné zdravotní komplikace
  • Zdravotní problémy spojené s funkcí ledvin
  • Oslabený imunitní systém
Lékařští experti tvrdí, že diagnóza lupusu je vždy obtížný úkol. Je to hlavně díky tomu, že každý lupus má jiné příznaky. Většina příznaků je navíc hodně podobná revmatickým potížím, a to činí diagnózu ještě více obtížnější. Závažnost lupusu je definována podle příznaků a místa, které napadá. Podle toho se určuje i následná léčba.Pokud je lupus objeven v čas, může mít pacient normální život. V některých případech má však fatální důsledky na život pacienta, včetně závažných nežádoucích účinků.

Můj příběh



Vždycky jsem byla naprosto zdravá, nikdy jsem nebyla v nemocnici, netrpěla jsem nikdy ničím závažným, akorát jsem měla úzkostnou poruchu, nevím, jestli jsem se s ní narodila nebo jsem jen něco v minulosti špatně pochopila a od té doby se to s semnou táhne, ale téměř pořád jsem se stresovala.
Bylo mi přibližně asi 12 let, když se mi na prsu začala objevovat fialovo-růžový flek, který připomínal modřinu, zpočátku jsme tomu nepřikládali žádnou váhu, protože jsem si pamatovala, že jsem se před pár dny dostala do toho místa míčem. JENŽE ta modřina stále nemizeli, najednou to byly měsíce a z měsíců roky. V našem malém městečku mi kožní pověděl, že se jedná o jakousi nevyléčitelnou nemoc a poslal mě jen tak domu. Bála jsem se, protože člověk, když nerozumí, co se mu děje, děsí ho to.
Moje mamka to ale nevzdala, našla si nejlepšího doktora v Praze a za pár měsíců jsme ho navštívili. Ten mi pověděl, že se jedná o takzvanou sklerodermii, což je tvrdnutí kůže a celé 4 roky mě léčil jednou mastí s kortikoidy, která jediná pomáhala. Jenže tahle mastička je další svinstvo, které normální člověk může používat maximálně 3 dny a já ji musela používat téměř 4 měsíce v kuse. Sice pomáhá na danou věc, ale za to může napadat další orgány. Každý půl rok na kontrolu a jen jsme tu nemoc pozorovali. Já tu nemoc přijmula, byla součást mě a nemoci si nevybíráme.
Ale po 4 rokách mi řekl, že mi odebere část kůže na rozbor, že prý to nebude na žádnou jizvu. Po pár měsích, co jsem přijela si ale ani nepamatoval, co říkal minule a když mi nakreslil, jaký kus mi odřízne a já to uviděla, málem jsem omdlela. Neumíte si představit, jak hrozné to bylo. Přísáhám bohu, že kdyby to bylo na jakýmkoliv jiným místě, tak se tolik nebojím. Já to asi stále nedokážu popisovat, ale prostě se to stupňovalo, první jen injekce k srdci (ta byla vážně nejhorší), potom samotné odřezávání, kdy se na to můžete skoro dívat, mamka se vás vedle snaží podporovat, ale málem omdlévá. A nakonec stehy, myslela jsem, že mi vyrve srdce, fakt to bylo šílený, nikde jinde to snad nebylo horší. Když jsme přijeli znovu a vyndaval mi stehy, byl z toho tak vynervovaný, že mi i jeden steh přetrhnul a zůstal uvnitř, což samozřejmě musel znovu vyndavat a to byla další vlna bolesti. Nakonec po tom všem se ukázalo, že se jedná o lupus a že musím do vedlejší nemocnice k největší "kapacitě" Česka. Mysleli jsme si, jak máme vyhráno a že je to dobrá zpráva, nevěděli jsme, že je to ještě horší. Před všemi medikami, doktory, sestričkami jsem musela ukazovat prsa, aby mi bylo řečeno, že se jedná skutečně o lupus. Pamatuji si, jak ten doktor s naprosto mrtvým, bezcitným výrazem řekl, že když se to hodně zhorší, tak mi doporučuje antimalárika, u kterých ale hrozí oslepnutí.
Pak jsem skončila několik dní v nemocnici na testech, jestli se jedná jen o kožní lupus nebo o systémový, který právě napadá orgány.
Snad díkybohu to byl/je jen ten kožní.

Jenže od té doby mám vlastně úplně zbytečně obrovskou jizvu na prsu. Pan doktor mi totiž před řezáním zapomněl říct, že musím mastičku vysadit. Proto mi nabízel další řez, který jsem odmítla a ten "kapacita" mě v tom díkybohu podpořil.

Neumíte si představit, jaký horor a stres to byl. Nikdy z doktorů nám totiž nebyl nikdy schopen přesně vysvětlit, co to je. Všichni mluví v latinských názvech nebo někteří dokonce ani sami nevědí, co dělat nebo co to vlastně je. (S tím se setkala v nemocnici, kdy jsem na každé vizitě musela dalším doktorům vysvětlovat, o co jde.

Nemůžu s tím ani na sluníčko, protože to celé napuchne, takže adios odhalování. Svým způsobem mě to občas omezuje, na tu jizvu se do teď nemůžu pořádně ani podívat, natož dotknout. Myslím, že to bude hlubší jizva. Ta, která nemá s kůží nic společného.

Občas jsem podporovaná i tímto lupusem, takže moje nervová soustava je vážně nestabilní. Ale nikdy jsem to nevzdala, spíš mě hrozně mrzí, že jsou něktěří lidé tak lhostejní, proto chci, abyste o tom všem věděli. To, že o tom nemluvíme nebo to neznáme, neznamená, že to neexituje. A až vám jednou nějaký nešťastník poví, že má lupus, uvidíte, jak mu změníte život, už jen tím, že budete vědět, co to je. Budete pro něj tvořit jistotu. Nebude se cítít sám, protože já například v mém okolí neznám vůbec nikoho, kdo něco takové měl.

Nikdy se z toho nevyléčím, ale mám okolo sebe lidi, kteří mi byli vždycky oporou a já už nemám strach.

Společně jsme silnější!


Jedovatá slova

11. června 2017 v 13:00
Momentálně si říkám, jak vlastně člověk může mít rád sám sebe, když od svého "vybraného" okolí slyší nevkusné poznámky na své tělo. Nemám takové lidi ráda. Bohatě stačí, když naberete pár kilo navíc a nikdo se vás nebude ptát, proč tomu tak jak je, všichni uvidí jen to, co budou chtít,převážně je to vždycky proto, že jsme přeci nenažraní nebo líní a nic neděláme. Nikoho už nenapadne, že je to možná proto, že daný člověk prožívá nejhorší dny v jeho životě. Pak už bohatě stačí, když o sobě začnete pochybovat a objeví se nějaký vtipálek (a ten se vždycky objeví). Občas přemýšlím, jestli jsou ti lidé tak hloupí, zakomplexovaní nebo jednoduše debilní.

Přeženu to na fakt hrozném příkladě a budu doufat, že pochopíte pointu. Když někomu někdo zemře, budete si z něj dělat nemístné vtípky? Nebudete, protože se to nehodí. Tak mi řekněte, proč takhle někdo ubližuje lidem v jiných věcech. Podle mně jsme krásní všichni a to jestli se někomu něco nebo někdo nelíbí je čistě jen jeho vlastní problém, nad kterým by se měl zamyslet on sám a ne svými poznámkami ubližovat ostatním.

Často to bývají lidé, kteří si to ani neuvědomují, myslejí si prostě, že jsou vtipní. Obvykle to bývá od těch nejbližších a jak si potom ten neustále napadaný člověk má budovat nějaké sebevědomí? Měli bychom si spíš navzájem říkat více lichotek než naopak, protože trápení má každý až až.

Já to teď šíleně odsuzuji, protože jsem přesně v té situaci. V období, kdy je mi nejhůř, ale nedávám to tak znát, mi ubližují moji nejbližší, buď slýchám, jak je někdo hezčí a jak já mám tohle a tohle.
To se přeci nedělá. Poprvé za celou dobu své existence mám komplexy, mám co dělat, abych se vůbec najedla, abych náhodou nebyla ta ošklivá osoba, kterou mi neustále ukazuje moje mysl. Mám problém vyjít ven, protože vidím spoustu lidí s krásnými postavami a já si najednou přijdu šílená. Přitom já nikdy neměla ošklivou postavu, tím chci poukázat, jak slova mohou být jedovatá, dokáží zničit člověka, udělat z něj něco, co vlastně vůbec není.

Přemýšlejte o tom, pomáhejte svým nejbližším. Říkejte si, jak jste krásní a jak moc se máte rádi.
Stojí to za to.

Milovaný vzkaz

11. června 2017 v 0:00
Začínám tu teď psát ve formě vzkazů a kouzelný na tom je, že ten, kdo hledá, si tu vzkaz najde.

Píšu jsem hlavně další vzkaz proto, protože se mi moc líbilo, když se pomocí mého jednoho článku, který sis stihl přečíst dřív, než jsem ti ho poslala, dalo všechno zpátky do normálu a je to nádherný. Moc si vážím toho, že si to dokázal přijmout a změnit to tak, abychom se měli krásně, že si se o mně zajímal a našel sis ten článek dřív. To mě ujišťuje akorát v tom, jak dokonalý jsi.

Fakt si mě dostal!

Žádný kluk pro mě nedokázal udělat tuhle změnu, vždycky jsme dál byli v napětí a v očekávání, co přijde dál. Kdo vystřelí dřív. Vážně před tebou smekám, protože vím, že to semnou nemáš lehké. Víš, po všech těch hádkách jsem si myslela, že už se jistě blíží konec, v těhle chvílích se už začínám stahovat, abych ušla větším zraněním, ale dokázal si mi, jak moc to s semnou myslíš vážně a já bych ti to ráda opětovala. Dokázal si mi, že to může být mnohem hezčí, pokud se budeme snažit a já doufám, že nám to vydrží, protože další kolotoč teď nezvládnu.

Neříkám, že to odteď budeš mít s semnou vyhraný, ale jednodušší to být může. Trápí mě v tomhle období daleko víc věcí, protože mám pocit, že všechny moje úzkosti jsou zhmotněný, takže potřebuju, abys byl víc chápavý a já tu budu pro tebe taky. Musíme fungovat jako tým. Musíme si odpouštět uklouznutí a neslibuju, že se navždy vyhneme hádkám, ale podívej, i když nám tahle hádka přinesla spoustu ouvej pocitů, tak dokázala taky to, že jsem se do tebe znovu a ještě víc zamilovala. Chci být pro tebe přesně ta, kterou ve mně vidíš. Jen teď potřebuju chvíli ujišťovat, že to já jsem ta jediná, protože jsem pitomeček.

Už nechci žádné hádky, chci si užívat každou chvilku s tebou, protože je to všechno nadherný a já o to nechci přijít.

Jak znělo naše heslo dřív:

Milujme se a všechna trápení hoďme za hlavu!

Problémky v ráji

7. června 2017 v 17:39
Hodně si všímám jak u sebe, tak i u ostatních lidí, jak lidé vnímají a reagují na postupně se měnící (vyvíjející) vztah. Já upřímně nesnáším změny a stejně jako se učitelé každým dalším rokem na škole stávají nesnesitelní, tak i já ve vztazích. Já miluju lásku a miluju začátky každého vztahu, je to strašně krásný, ale postupem času mě to akorát mění a trápí. Přijdu si občas jako otrok sama sebe, protože ve vztahu se přestávám automaticky soustředit na sebe i na svou sebelásku, což mě hrozně mrzí.

Měla jsem za svůj život spoustu nápadníků, všichni si mysleli, jak jsem skvělá, ale žádní ve skutečnosti nevěděli, jak těžké je to s semnou ve vztahu. Trpím úzkostmi, které jsou občas vážně neúnosné. Jindy jim utečete, ale někdy vás prostě semelou na hromádku a člověk, který to nikdy nezažil si o vás myslí, že máte jen další blbou náladu. Ještě lepší je, když na vás ta osoba začne být "na oplátku" taky zlá, protože si myslí, že na ní útočíte. To je příčina, proč vždycky přes všechny sliby typu "vždy tu budu pro tebe" stejně skončím sama uplakaná.

Rozčiluju se požehnaně často, protože spoustu věcí vnímám a chápu jinak. Jako každá holka dokážu ve všem najít něco, co ve skutečnosti ani neexistuje a hlavně všechno pro mě musí mít význam a logiku. Když ale vážně vybuchnu, potřebuju co nejvíce pozornosti, protože když jí nemám, je to pravděpodobně ten důvod, proč jsem vybuchla.

I když to zní jako největší klišé, tak v těhle chvílích potřebuju co nejvíce lásky, potřebuju cítit a vědět, že mě ta osoba v týhle situaci nezavrhuje. Je těžké si to nebrat osobně.

_________________________________________________________________________________________________________________

Zjistila jsem ale jednu věc, na začátku si hlavně všímáme takových těch typických zamilovaných gest, ale postupem času nám přijde partner protivný, že se vůbec nesnaží a vše stojí za prd. Jenže v tom dalším stadiu vztahu je to už malinko o něčem jiným. Například:

* I přesto, že jste byla neskutečně protivná a řekla jste spoustu špatných věcí, vám udělá jídlo.
* Nebo si pro vás bez keců přijede, i když s ním celou cestu nepromluvíte ani slovo, nechá vás v tichosti a občas vidíte, jak po vás pokukuje a čeká, kdy vás to přejde.
* Když šíleně vyšilujete kvůli nějaký holce a on vás nečekaně uprostřed řeči políbí a vy pochopíte, že jste pro něj ta jediná.
* Když se rozzáří, jakmile přijde po práci domů a uvidí vás
* Když vás obejme a vy se cítíte naprosto v bezpečí před celým světem
* Když jste naprosto naštvaná, on absolutně nechápe, co se děje, ale i tak přijede za vámi do práce s květinou
* Když jemu není dobře a jen se k vám přitulí a vy najednou ucítíte, jak důležitá pro něj jste
* Když se jdete bavit s přáteli a on je ochotný pro vás kdykoliv přijet
* I když je největší bručoun světa, tak vám udělá polévku
* Když oba stravíte večer vedle sebe, ale každý po svém

Občas je snažší přehlížet tyhle věci, protože furt očekáváme něco víc. Očekáváme, že náš milý nám řekne přesně ta slova, co potřebujeme slyšet, že vždycky udělá přesně to, co chcete a podobně. To se nikdy nestane. Důležité proto je, všímat si toho, co je. Naše drahá polovička nás miluje celým svým srdcem, jen jsme občas všichni pitomečkové.

Dlouho jsem se třeba také ovládala, aby nedošlo k žádné hádce, a když k ní došlo, nebylo to hezké, ale jsem ráda, že se to stalo. Při každé hádce totiž poznáte skutečný charakter člověka. Stane se spoustu ošklivýho, ale to je přesně to, co se musí stát, jelikož po hádce si můžete v klidu vyříkat, co vám vadí, co má ten druhý dělat, když uděláte zase tohle a podobně. To je přeci hrozně důležité pro vztah, musí se dál vyvíjet, jinak zanikne. Navíc každý občas potřebuje vypustit páru.

________________________________________________________________________________________________________________
PS. Jestli to vážně čteš, tak je tu vzkaz pro tebe.
Vlastně celý tenhle článek je pro tebe.
Když o tom všem, co se děje nebo může dít, přemýšlím. Uvědomuju si, že ve spoustu věcích jsem děsnej sobeček, ale ve všem mi brání strach, protože jsem si vážně prošla šíleným terorem. Jsem strašně ráda, že jsme se potkali a mohla jsem s tebou prožít všechno to krásný. Nevím, jaké pokračování to pro nás má dál do budoucna, ale chci abys věděl, že tě moc miluju. Nechci si kazit dny, kdy se máme mít krásně, protože nevíme, kdy to skončí. Moc bych si přála být pro tebe ta, která se nebojí a podniká s tebou všechno, co bys chtěl, chci abys byl jen šťastný. Děkuju ti, že se mi dal zpátky víru v opravdovou lásku, že si mě naučil znovu mluvit o problémech, a i když to hlavní nevidíš, naučil si mě zároveň víc ovládat moje emoce. Proto si tě budu vždycky vážit ze srdce nejvíc. Jsi moje světlo. Hrozně ráda bych slyšela něco podobného, protože za poslední dobu si přijdu k ničemu a furt se s někým srovnávám, a když z tvých úst slyším, co bys chtěl a já vím, že ti to nemůžu dát nebo aspoň ne teď, ničí mě to víc, než si myslíš.
Doufám, že se to ještě celé rozvine, že se to zlepší a já budu menší sobec, protože máme být šťastní oba. Bolí mě z toho srdíčko.
Miluj mě a buď tu s semnou dokud to jde.
Můžeme společně změnit spoustu věcí, ale musíme být na to dva.

Možná to necítíš, ale stojím při tobě vždycky, i když se chovám jako pitomeček.

_________________________________________________________________________________________________________________

Přeju si, abyste každý našel někoho s kým vám je opravdu krásně a když přijdou přeháňky a temné dny, jakože oni přijdou, tak abyste je společně obstáli a byli silní. Vždy se to zase obrátí k lepšímu. Bez toho špatného bychom nikdy nepoznali to dobré.

Dva světy

10. dubna 2017 v 23:03
Dva lidé a dva odlišné světy.
Poslední dobou o tom hodně přemýšlím.

Všechnu lásku, kterou při zamilování cítíte je láska, která je jen ve vás, nikoliv v protějšku, jen nám jí ta druhá osoba pomáhá probudit. Čím více se milujeme, tím je větší, proto je tolik důležitá sebeláska, jelikož pokud jste šťastní sami se sebou, naplňujete štěstím i ostatní a rozdáváme neuvěřitelné množství lásky úplně všem.

Až pomine takový ten stav zakoukání, začneme věci vnímat jinak, HLOUPĚJI. Ve všem hledáme věci, které neexistují a říkáme si, jakto že jsme je předtím neviděli. Hrotíme každou maličkost, máme pocit, že nás náš protějšek již nemiluje a máme pocit, že mu najednou vůbec nerozumíme. Spousta lidí vnímá zamilovanost jako naivitu, přitom každý z nás, když je zamilovaný je najednou nejšťastnější osoba na celém světě a září na míle daleko. Jenže mi si tu realitku vždycky nakonec přibarvíme podle sebe. Měli bychom tu lásku rozvíjet, neupínat se jen na to, co známe a co jsme slyšeli. Např. láska časem vyprchá a podobně. Vytvořme si každý jinou představu lásky a žijme ji podle sebe. Ale hlavně tu lásku PROŽÍVEJME ne PŘEŽÍVEJME.
Zamilování není naivita, ale stav té nejhlubší vnitřní lásky, která je jen naše, konečně vidíme věci tak, jak skutečně jsou a nejsou zkresleny žádnou logikou. Copak v lásce existuje něco, co dává logicky smysl?

Dost často se setkávám s tím, že svému milému občas vážně nerozumím, absolutně nechápu, jak to může brát tak v klidu a ještě mi o určitých věcech říct, že nemám důvod se bát, žárlit nebo být naštvaná, zatímco já pěním, brečím a mám panické záchvaty z toho, že tomu nerozumim a myslím na blbosti. Myslím, že to zná každá holka. Ono se o tom hrozně snadno a vtipně píše nebo vypráví, ale ve skutečnosti mám obvykle chuť rozervat všechno okolo sebe. Hlavně když máte sklony řešit každou hloupost a trápit se jí nejvíc, jak umíte, tak vám to dokáže pěkně znepříjemnit život, ale nejen vám, hlavně to ubíjí váš vztah, protože tam najednou chybí něco, čemu jste ještě nedávno říkali láska a nahrazujete to jen úzkostí, strachem nebo vztekem.

Přeju si, abychom všichni nalezli něco, co nás ze všech těch trápení a blbostí vyseká, abychom našli nějaký katalyzátor a neustále se jen dobíjeli navzájem láskou a pozitivitou, protože to je nejdůležitější. Všechno ostatní přijde později.

Mluvte o svých problémech, občas se na to koukněte z jiného pohledu, popřípadě se tomu společně zasmějte, jelikož nemůžeme brát vše tak vážně. A hlavně se netrapme věcmi, kterým nerozumíme. Nikdy nebudeme moct té druhé polovičce rozumět úplně, každý znás má svou hlavu, prostě tomu druhému věřme.
Každý znás se chová podle sebe se svým vlastním svědomím a vědomím. Tak to prostě je, i když se to občas neshoduje s našimi prioritkami a občas vidíme věci zkresleně. Žádné trapení neexistuje, to si ho jen my utvaříme v hlavě. Myslete na to. Znám takový ten vtíravý pocit, který vám říká, že něco není v pořádku a že byste se měli strachovat, ale proč když vám doteď bez toho pocitu a myšlenek bylo fajn? Zavřete se v pokoji s hlasitou hudbou a tančete nebo utečte ven a čtěte, meditujte, dělejte jógu, běhejte.. Cokoliv! Použijte to jako katalyzátor.

Vaše polovičky vás milují celým svým srdcem, jen to přes svoji slepotu nevidíme. Myslíme si, že milujeme, ale máme srdce zavřené. Uzavřeli jsme se před světěm a máme na to samé logické odůvodnění.

Řekněte mi, cítíte se šťastní? Myslím, opravdu šťastní.
Otevřete své srdce světu, lidem okolo sebe a hlavně sobě. Začněte žít a užívat si všeho okolo vás. Nemysleme na věci, které existují jen v naší hlavě a žijme tady. Zamilujte se znovu, ale tentokrát správně - DO SEBE!

Jsme dokonalí a všechno je přesně tak, jak má.
Jsme přesně tam, kde zrovna potřebujeme být, jen dýchejme a milujme se.

Já a moje bláznivé úzkosti

4. dubna 2017 v 23:23
Doufám, že snad můžu říct, že dělám pokroky!

Svoje úzkosti zase zvládám, protože jsem zjistila, že se jimi nemusím zabývat a zkouším se soustředit více na ty hmatatelné věci okolo mě, jako třeba když vás obejme vaše milovaná osoba a vy cítíte jen nekonečnou lásku, při které si uvědomíte, že všechny problémky vlastně neexistujou.

Ujistila jsem se znovu v tom, že jsem všichni zaslepení. Celou dobu jsem fňukala, že mi nikdo nerozumí, protože nezažil úzkosti, a přitom jsem tu osobu měla přímo vedle sebe. (Jen ten blbec o tom nemluvil!)

Dnes jsem znovu poznala člověka, kterého jsem celou tu dobu znala. Kvůli mé úzkosti mi přestaly nějakým prazvlaštním způsobem fungovat svaly, větší bolest jsem snad nezažila! A tak mě ta osoba musela táhnout celou cestu a mě bylo šíleně do pláče, když mi najednou jako zázrakem řekla, "neboj, já jsem měl taky úzkosti". To byl takový šok! Už jsem se ani nechtěla bavit o ničem jiným, musel mít hlavu jak pátrací balón. Za celých 6 let, co ho znám, jsem se nedozvěděla tolik věcí jako za jednu jízdu autobusem.

(z toho jsem se prostě musela vypsat)

Takže: Lidi prosím, nebuďte tvrdohlaví pitomci, nevymlouvejte se, že o určitých věcech mluvit nejde, všechno je těžký, ale buďte bojovníci! Ani netušíte, jak moc to nás lidi zblíží. Co víc může zblížit lidi než (sebe)láska a společná mluva?

Jednou mi jeden kluk řekl: "Když tyhle deprese zažíváš každou hodinku, tak to už musíš zvládat, ne?"
To je tak hezky naivní věta, u které se vždy usměju. Kéž by. Pravdou je, že moje úzkostné stavy jsou tak mazané, že vždycky vytáhnou nové a nové věci, které vám prostě volné nejsou a nemůžou být. Zvyknout si můžete akorát na to, že nejste úplně normální, ale když vidíte, že vás ty praví lidi i tak berou a milujou vás, co víc si můžete přát? Já vlastně nevím, jaké to je mít se neustále krásně, pro mě jsou to jen velmi vzácné chvilky. Važte si proto toho, co máte, protože ani netušíte, co vlastně máte. Tolik lidí by si měnilo svá místa s vašimi. Možná by ale bylo lepší, kdybychom prostě začali milovat i svá trápení. Když se zrovna nesvíjím v křečích a pláči, miluju i své úzkosti, protože si díky ním přijdu vyjímečná a mám větší rozhled. I když jeden kamarád kdysi zase řekl, že jsem vyjímečná i bez těch ošklivých stavů. Jsem zase dojatá. Já tak moc miluju svoje přátele! Lepší jsem si nemohla přát.

Ps. nemám ráda přísloví "nikdo není dokonalý". Nevěřte tomu! Okamžitě si to vyjměte z hlavy, protože je to lež. Nepřijímejte lži za svou pravdu. Jste ti nejvíc dokonalí, jak jen můžete!

Sebeláskový den

27. března 2017 v 15:24 | em
Dnešní pondělí je naprosto nádherné a to ještě ani zdaleka nekončí!
Musím říct, že ráno jsem byla ještě na pochybách, ale teď si užívám každou minutu.
Vysvitlo sluníčko a na nebi není jediný mráček, s tím odešly všechny mé chmury, ale zaroveň nastartovaly mé neposedné nožky. Poslední hodina ve škole se zdála moc depresivní na tak kouzelný den, a tak jsem si poprvé zahrála na rebelku a ze školy doslova a do písmene utekla. Měla jsem teda strach, že mě někdo chytí, ale vypadá to, že umím nahodit vážně naléhavý a drsný výraz, kdy mě všichni ihned pustí. Mám asi talent. Zítra mě to pravděpodobně přejde, ale stálo to za to!

Po cestě se na mě usmívala poupátka, neodalala jsem a jeden kvíteček jsem si musela utrhnout, protože přenádherně voněl! Usmála jsem se na nějakou malou holčičku, která mě automaticky pozdravila, což mě vede k myšlence, že jsem ji odpověděla taky "dobrý den". Nemůžu si pomoct, ale mám šílený problém občas tykat i některým dětem, protože jsou pro mě, stejně jako něktěří dospělí osobnostmi, mám spíše problém vykat některým dospělým, protože spousta z nich je hloupější než my všichni dohromady a jen se ohánějí "dospělostí", i když ani sami neví, co to vlastně znamená.
Ano, mám problém s autoritou.

Celou cestu jsem si různě pobrukovala nebo zpívala a usmívala se na celý svět. Když jsem dorazila domu, poklidila jsem a pustila si moje staré oblíbené písničky. Ať žije mé mládí a Avril Lavigne! Byla pro mě dřív jako bohyně.
Zkuste si prostě někdy pustit písničky, co nejvíc nahlas a nehleďte na sousedy, prostě začněte řvát společně s písničkou (ano, řvát, protože zpěv se tomu říct fakt nedá) a začněte tancovat jako o život, prostě úplně vypněte a soustřeďte se jen na tohle, protože vás to úplně nabije, zapomenete na všechno špatný a najdete se v sobě.

Já tu třeba lítám v korunce s maskou na obličeji, úplně bosá s vykřičenými hlasivky a zároveň jsem si ukuchtila sýrovou omáčku a těstoviny. Mňam! ALE bohužel až napodruhé, jelikož poprvé se to nepovedlo, protože můj mozek se nějak vypnul a já za boha nemohla přijít na to, jak mám zjistit, kolik je 100 ml, takže jsem tu běhala s lahvičkami od parfému než mi to došlo. Jsem brunetka.

Je to všechno tak moc dokonalý! Po pokojíčku mi voní tak milion kytiček, protože mám tak milující kamarády a přítele, kteří mě na mé oslavě nešetřili a koupili mi tolik květin, že mi rodiče říkají, abych si otevřela květinářství, což zní ale fakt božsky! Sedím u noťasu a píšu tenhle článek mezitím, co moje andulka na mě křičí, abych se jí věnovala, fouká na mě vánek a nemůžu se dočkat až půjdu se svou nejlepší kamarádkou na narcisky!

Tak to neni kvůli pozornosti, prostě jí švihlo, achjo.
Je zabití andulky trestné?

Mám kolem sebe tolik úžasných lidiček!

Moje oslava narozenin byla dokonalá jen proto, že jsem tam měla všechny lidi, které tak moc miluju.
Když tam tak všichni seděli, uvědomila jsem si, kolik kamarádů vlastně mám, kolik lidí mě má rádo a na kolik lidí se můžu spolehnout. Byla a jsem stále dojatá. Dokonce mi všichni dali tolik darů, což jsem vůbec nečekala, navíc když to všechno byli věci, které miluju! Oni ani netuší, jak moc to pro mě znamená.

Jsem blázínek, který všechno prožívá intezivně. Když se trápím nebo jsem naštvaná, prožívám to daleko hůř než většina lidí, dokázala bych v tu chvíli udělat i díru do světa, ale za to když miluju, tak miluju tak moc, že kdyby byla pravda, že ve vztahu vždy jeden miluje víc, tak bych to byla vždy já. A o to víc miluju vás všechny a cením si toho všeho.

Děkuju celému světu, že můžu mít ty nejlepší lidi v mém životě.
Ještě mě šíleně těší, že spousta z vás, i když už si to třeba ani nepamatuje, řekla, že když zahodím všechny své smutky, tak jsem pro vás sluníčko. To si budu pamatovat napořád.
Chci a budu pro vás všechny vždy vaše sluníčko, s tím počítejte.

Užijte si všichni krásný dnešek a pamatujte, že ať už prožíváte cokoliv, vždycky se snažte pro sebe udělat něco krásného. Vždycky bude líp.

Miluju vás!

Krása bouře

24. března 2017 v 14:16
Poslední dobou jsem se někde ztratila. Plakám a volám na sebe někdě v temnotě, kde jsem sama. Víte, na té temnotě je sranda to, že pak říkáme, že jsme sami. Jenže nikdy nejsme vlastně sami.

Děkuju celýmu vesmíru za všechno, co pro mě za poslední dobu udělal. Zvládla jsem tolik věcí, u kterých jsem si říkala, že je nedokážu. Překonala jsem toho tolik a zároveň se nezhroutila. Jenže jsem se nějakým prazvláštním způsobem naučila být nejšťastnější osobou na světě i přes všechno zlé.
To je největší dar, jaký jsem mohla dostat!

D Ě K U J U !


Nastala velká bouře, která zkouší človíčky. Moře zuří a loď se naklání ze strany na stranu, nikdo nemá v ničem jistotu, všechno je tak nejisté a strach se šíří ve vzduchu. Človíčci trpí, plakají a myslí si, že zemřou, přitom netuší, že je to jen jedna velká zkouška, ze které každý vyjde vítězem. Udělá je to silnější a připravenější. Snažili se celou dobu utíkat slepě před tou velkou bouří až jí vběhli přímo do hrsti, neuvědomovali si, že musí vyrůst.
Začali ve své bolesti ubližovat dalším lidem okolo sebe, někteří vědomě, někteří prostě proto, že nenáviděli sami sebe. V té největší zkoušce nebyli sami sobě oporou a útočili na chudáčky ostatní, že tu pro ně nejsou. Byl to zmatek, tolik záště. Každou poslední vteřinu brali přílíš vážně a jen se strachovali, hádali a nenáviděli celý svět za tohle utrpení. Byli mrtví, aniž by zemřeli.
Jednoho nekonečného dne však vysvitlo sluníčko a zářilo ještě víc než kdy jindy. Človíčci byli tak okouzleni až zcela na vše špatné zapomněli, byli šťastní a existovali jen v daný okamžik. Najednou jako by milovali život a chtěli žít. Láska je zcela pohltila, milovali bouři, milovali své utrpení a milovali svůj nový pohled na svět, za který vděčili té lstivé bouři. Stali se sluníčkem. Uvědomili si, že je potřeba, abychom drželi spolu a užívali si každý okamžik, který dostaneme jako dar, než se dostaneme znovu do milované bouře, která se stane námi a my jí. Věděli, že po každé bouři již budou lepší a lepší, a tak vyrostli.

Já jsem teď v bouři také a doufám, že spousta z vás, kdo je na tom stejně, bude silná. Musíme být silní a vydržet.

Miluju vás, človíčci. Vím, že jste ti nejdokonalejší.

Samá láska

16. března 2017 v 21:29
Jako malinká jsem vždycky večer s babičkou vysedávala v kuchyni a řešila všechny záhady světa. Milovala jsem babičky příběhy a mrzí mě, že neví, jak moc kouzelné pro mě vlastně byly.
Vždycky mi říkala, že až vyrostu, budu mít na každém prstu jednoho kluka a táta je bude muset odhánět. Já pak vždycky fascinovaně zírala na své ruce a říkala si, jaké množství kluků to musí být, to snad přeci nemáme ani ve školce. Šíleně jsem se těšila, až vyrostu.
Často mi vyprávěla o pravé lásce a já se jí ptala, jak se pozná, že je to ten pravý. Bylo mi 5 mimochodem a už jsem se zajímala o kluky, achjo.
Řekla mi, že to prostě poznám, stačí, když ho jen potkám a ucítím to. Bude to jiné a silné.
Byla jsem hrozně rozzlobená, protože čekat jsem fakt nechtěla. Často si tu chvíli vybavuju, naplňuje mě štěstím a pořád mě drží v naději.

Na pravou lásku jsme už dávno všichni přestali věřit, je to pochopitelné, protože jsme byli tolikrát zklamáni, ublíženi a zdrceni. Vidíme to i u svých rodičů či blízkých. Já třeba vyrůstala i v tom, že každý člověk člověk miluje a pak už to prostě není láska, co vás drží spolu, ale zvyk nebo že jeden vždycky miluje víc.
Jestli tomu skutečně věříte, tak jste hloupí. Je to sprostá zbabělost a výmluvy, kterou jste si utvořili ze svých špatných zkušeností, které už ale neexistují.

Dnes když jsem seděla v čajovně a bavila se s kamarádkou a uvědomila si, že jsem to pocítila, ale můžu se jen domnívat. Ano, vracím se do své dětské naivity a plánuju v ní zůstat. Milovat za hranice svých možností a je mi úplně jedno, jestli to bude nebo nebude opětované.

Nejde vyjádřit, jak je to jiné. Už od první chvíle, kdy jsem se zdráhala políbit toho nejlepšího kluka, se cosi změnilo. Nebyl to normální, prázdný polibek a sama jsem tomu nerozumněla. Každá chvíle s ním začala být vyjímečná. Můžete dělat určitou věc milionkrát, až pro vás může ztrácet význam, do té doby než se objeví ten, kdo tomu dá význam. Je to všechno jako poprvé a neexistuje nikdo jiný, jako by nikdy neexistoval, všechno dává dokonalý smysl. Všechno je tak přirozené a nádherné.

Dokonce znáš už i mé horší stavy, je to jako bychom spolu stihli prožít všechny věci světa za pouhou vteřinu. Mám občas pocit, že tě znám celý život a to mě děsí.
Už vím, co znamenají všechna ta znamení, o kterých jsem mluvila. Ten řetízek, který nosíš, byl pro mě dříve vyjádřením opravdové dětské lásky, teď jsi ty mým znamením.
Jednou si řekl, že přemýšlíš, po tom, co prožíváš s semnou, jestli si někdy opravdu miloval nebo si to jen myslel a já nad tím přemýšlím každou chvilku.
Teď je to opravdové, protože máš člověka, který to bude dvojnásobit. Jsme sluníčka.

Vážně myslím, že už jsem poznala ten pocit, o kterém babička mluvila a hodlám se jím unášet.

Buďme naivní, protože tím si tu lásku užijeme na úplné maximum, protože pokud nás to jednou zlomí, můžeme aspoň říct, že jsme skutečně milovali.

Kam dál